Jak se co v Norsku dělá, díl 18.: Harryhandel

„Harryhandel” je původně ironické, dnes běžné označení pro příhraniční nákupy, zejména ve Švédsku, v menší míře pak v Dánsku (Hirtshals a Hjørring) či v Německu (Flensburg, Kiel a Puttgarten). Tyto nákupy budí v Norsku velké kontroverze – zatímco jedni je považují za protest proti ochranářským opatřením jdoucím na úkor spotřebitelům, jiní je odsuzují coby nesolidární s norskými firmami (a tedy ohrožující norská pracovní místa) a většina si jde zkrátka a dobře nakoupit za evropské ceny. Aby však byl harryhandel úspěšný, je potřeba poměrně velkou sebedisciplínu a know-how, jinak se stane to, co se mnohým Norům děje a proč na tento způsob nákupu zanevřeli – neušetří v zásadě nic, akorát ztratí čas.

Na příhraničním obchodě se dá ušetřit opravdu hodně. První položkou jsou potraviny – typický spotřební koš pro čtyřčlennou rodinu v Norsku přijde měsíčně na 5-6 tisíc norských korun (15-18 tisíc Kč), a to tehdy, nakupuje-li člověk výrobky průměrné, tedy ani privátní značky typu „First Price“ nebo „X-Tra“, ani luxusní zboží typu parmazánu či argentinského hovězího. Nakupuje-li se ve Švédsku, pak, žije-li rodina na průměrném jídle, stačí jí zhruba 2 tisíce norských korun měsíčně (6 tisíc Kč) a chce-li si přilepšit tím, že bude kupovat luxusní potraviny, nedostane se přes čtyři tisíce (12 tisíc Kč). Měl-li by se člověk v Norsku stravovat stejně luxusně, jako v těchto švédských obchodech, přišlo by ho to typicky na cca 10 tisíc norských korun (lehce přes 30 tisíc Kč). Klíčem k tomu, jak na potravinách efektivně ušetřit, respektive jak si dopřát stejnou či vyšší kvalitu za nižší cenu, je zejména změna spotřebitelských návyků. Chce-li člověk ve Švédsku nakupovat norsky, tedy jíst kuřata, ryby, brunost (hnědý karamelový sýr), taco, lasagne, marmeládu a Pizzu Grandiosu, dostane se maximálně na 20 % úsporu proti norským cenám, což většinou pohltí dopravní náklady, nemluvě o tom, že mnoho Norů říká, že chce šetřit, ale po cestě do Švédska si zajdou do restaurace na oběd s celou rodinou na cestě tam i zpět místo toho, aby si (jako se tu běžně dělá v práci či ve škole) vzali matpakke, čili normální svačinu – chleba z domu něčím namazaný.

Naprosto největší úspora, pomineme-li alkohol a cigarety, je však na vepřovém (70 %), hovězím (a všech produktech z nich – cca 70 %), ovoci (40 %), zelenině (30 %), bramborách (80 %; pozor, dovoz do Norska je nelegální), sýrech (50-60 %; i norský Jarlsberg je ve Švédsku za polovinu), jogurtech (60 %), limonádách (60 %), energetických nápojích (50-70 %), a v neposlední řadě na všem sladkém, protože zatímco v Norsku je stoprocentní daň na sladké, ve Švédsku žádná taková daň není, takže i norské čokolády jsou ve Švédsku za polovinu norské ceny. Samozřejmostí je, že ve Švédsku je výše uvedeného – a lecčeho dalšího – mnohonásobně větší výběr, než v Norsku. Až do té míry, že zatímco v Norsku jsou k dostání tvrdé sýry čtyři (Norvegia, Jarlsberg, Norsk Gulost a norská „Gouda“), ve Švédsku jich je k dostání v každém obchodě okolo čtyřiceti různých, zkombinuje-li se nabídka více obchodů blízko sebe, nedivil bych se, kdyby se člověk dostal na zhruba stovku. Podobné je to s uzeninami – ceny poloviční nebo i nižší, výběr mnohonásobně větší. Problém je v tom, že tohle většinou ocení Evropané v Norsku žijící, Norové sami příliš ne, protože jsou na malý výběr povětšinou zvyklí a nemají potřebu zkoušet desítky nových druhů zboží, které neznají. Výsledek je tak ten, že mnozí kupují to, co znají, na čemž ovšem tolik ušetřit nemohou.

Samozřejmě největším ternem nakupování ve Švédsku je alkohol. Ačkoliv je alkohol v evropském srovnání drahý – evropské ani švédské ceny tvrdého alkoholu neznám, ale například pivo nad 3,5 % ve Švédsku stojí zhruba 150 % evropských cen a víno zhruba 120-150 % evropských cen, proti Norsku je pořád pivo tři- až čtyřikrát levnější a víno přinejmenším dvakrát, tvrdý alkohol zhruba dva- až třikrát. Ceny cigaret neznám, ale z doslechu vím, že jde rovněž o velkou úsporu. Alkohol nad 3,5 % se nakupuje v Systembolagu, státním monopolním řetězci, který funguje podobně, jako norský Vinmonopolet, ale Systembolaget byl na rozdíl od Vinmonopolu zhruba před deseti lety zásadně modernizován – ceny se podstatně snížily, vzhled obchodů se změnil ze stylu „lékárna“ na styl „supermarket“ a tytam jsou doby, kdy stát vyžadoval občanský průkaz a existoval centrální registr toho, kdo si kolik čeho koupil a doporučování léčby, koupil-li si toho příliš mnoho. Dnes zůstaly pouze dva aspekty „starého“ Systembolagu, a sice velmi zásadová kontrola toho, jestli není nakupujícím pod 18 let a otvírací doba – Systembolaget zavírá v pracovní dny v sedm večer, v sobotu ve tři odpoledne a v neděli má zavřeno úplně (jinak jsou ve Švédsku v neděli obchody otevřené). Nápoje s obsahem alkoholu do 3,5 % se prodávají kdekoliv a ceny jsou více než příznivé. Pro švédský trh existují 3,5 procentní modifikace všech možných piv včetně Pilsner Urquell, Guinesse, Kilkenny, Paulaneru a podobně – z vlastní zkušenosti mohu zodpovědně tvrdit, že těch 3,5 % bohatě stačí, člověk necítí v chuti až takový rozdíl proti 4,5 – 5 % a člověk si tak může dopřát dobré pivo a sednout za volant o něco dříve, než dá-li si klasické 4,5 % až pětiprocentní. Systembolaget je něco jako ráj pro pivaře a vinaře, protože jeho katalog obsahuje tisíce položek a jsou schopni sehnat do nejbližšího obchodu od vás naprosto cokoliv, aniž by cena byla vyšší, nežli v katalogu (katalogová cena je ta, co je zároveň na cenovkách u zboží, které je momentálně vystavené). Příjemným bonusem je, že stát kontroluje kvalitu, takže je absolutně vyloučené, aby došlo k metanolové aféře, k jaké došlo nedávno v Česku i před pár lety v Norsku (že norský lékař jel pomáhat s otravami do Česka, není náhoda).

Ve Švédsku se proti Norsku až tak moc nevyplatí kupovat oblečení – kromě sportovního, to je výrazně levnější. Vyplatí se kupovat příslušenství pro děti (dětské oblečení, kočárky, nosiče, šátky na nošení dětí, hračky, apod.) a zejména kojeneckou stravu – kaše, sušené mléko i takové ty malé lahvičky jsou zhruba dva až třikrát levnější proti Norsku a dokonce jsou i dvakrát levnější proti Česku. Nevyplatí se kupovat plínky, ty jsou v Norsku po Indii druhé nejlevnější na světě, což je paradox, který funguje už přes deset let. Ve Švédsku je rovněž výrazně levnější kosmetika, stavebniny, lampy, nábytek, vybavení domácností všeho druhu, elektrické zboží (vypínače, zásuvky, prodlužovačky, kabely, žárovky, apod.), dveře či okna. Pozor – podlahy jsou levnější v Norsku. Vinylové podlahy jsou v Norsku nejlevnější, co jsem viděl, levnější než ve zbytku Skandinávie, Německu, Česku či Polsku, plovoucí podlahy vyjdou podobně jako v Německu (tedy levně) a parkety zhruba stejně jako ve Švédsku.

Na čem se dá ušetřit ve velkém, ale kvůli čemu je člověk v Norsku tak trochu jednou nohou v kriminále (nepřeháním, je za to pokuta a v případě recidivy dvoutýdenní vězení), jsou autoservisy. Ceny jsou více než o polovinu levnější, a to jak za práci, tak za díly. Co pravda není snadné sehnat v sobotu otevřený servis, byť i takové jsou (ve Strömstadu je jeden, ovšem je o něj takový zájem, že je takřka nemožné sehnat místo v pořadníku, takže to chce jet do Uddevally, kde jich je víc a je to od Norska dál), ale je potřeba dávat pozor na to, aby hodnota servisu (zboží i práce) nepřekročila 6000 NOK. Má-li člověk v Norsku trvalý pobyt, může si nechat vrátit švédské DPH (25 %) a zaplatit norské DPH (25 %) a může si nechat opravovat auto ve Švédsku dle libosti. Má-li ovšem trvalý pobyt v EU, má smůlu, protože mu švédskou DPH nikdo nevrátí a v Norsku má stále povinnost zaplatit norskou DPH, což je poměrně hodně peněz. Mnoho lidí to riskuje a jede do „zeleného“ pruhu, tedy na „Nic k proclení“, ovšem přijde-li namátková kontrola na to, že jste byli v servisu a zaplatili více, než 6000 NOK, jste ve velmi vážném problému. Většinou na to celníci přijdou tak, že se zeptají a dotyčný neumí zapírat, případně občas auto odstaví, prohledají a najdou-li fakturu, vyměří pokutu i ušlé DPH.

Samostatnou kapitolou je, jak se dostat do Švédska. Nejoblíbenějším místem k nakupování je město Strömstad, do jehož katastru patří i 20 km vzdálené obrovské nákupní centrum uprostřed lesů (zato hned vedle hranice) Nordby a poblíž ležící nákupní zóna Svinesund, kde je několik supermarketů a spousta malých obchůdků. Středoevropanovi na potraviny mohu doporučit zejména EuroCash ve Svinesundu (pozor, EuroCash ve Strömstadu má jiný sortiment), kde se dá sehnat spousta středoevropských produktů – potravin z Polska, Maďarska, Bavorska či Slovinska. Dostat se tam dá kromě auta i autobusem; z Oslo jezdí nákupní autobusy za velmi nízké ceny. Bydlíte-li tak, jako my, na západ od Oslofjordu, je pro vás velmi aktuální lodní spojení ze Sandefjordu do Strömstadu, kde jezdí dvě lodní společnosti, ColorLine a FjordLine. Obě dvě nabízejí za 160 NOK na rok členské kartičky (vyplatí se mít) a obě dvě vydávají jízdenky zdarma během různých festivalů v Sandefjordu, jako odměnu za nákup na lodi, čtyřikrát do roka je posílají všem s členskými kartičkami a občas je dostanete od nich poštou. Tak či onak, tyto volné jízdenky mají časově omezenou platnost (zpravidla 3 měsíce), a protože většina místních tou lodí na nákupy jezdí a na lodi nakupuje, mají lidé často více jízdenek, než kolik jsou schopni použít, takže nemáte-li náhodou jízdenky zdarma sami, stačí se poptat u sousedů, sousedská výpomoc v tomhle případě funguje bezvadně. K tomu všemu za každou jízdu, na kterou si koupíte jízdenky s oběma společnostmi (kupují se většinou na cestách do Dánska, tam se jízdenky zdarma vyskytují velmi málokdy), dostanete bonusové body, které se dají použít k nákupu dalších jízdenek. Sečteno a podtrženo, nevím, kdy jsem naposledy za loď do Švédska platil, protože kromě toho, že mám obě členské kartičky, tak jsem z různých festivalů, poutí a podobných akcí ve městě, kde mají obě společnosti vždy své stánky a rozdávají jízdenky, nashromáždil sám tolik jízdenek, že jsem je rozdával těm, kteří takové štěstí neměli, a sám jsem jezdil do Švédska, co se dalo. Když už se ale za jízdenky platí (dodám, že všechny spoje kromě těch víkendových, kde je vždy plno lidí, jsou pro lidi s členskými kartičkami zdarma tak jako tak), tak to stojí 120 NOK za auto + dva lidi, případně 60 NOK pro jednoho bez auta zpáteční, což i tak není žádná katastrofa.

Je potřeba počítat s tím, že jede-li člověk na nákup do Švédska, ztratí na tom celý den, takže se to nedá dělat častěji, než jednou za 3-4 týdny, nebydlí-li člověk zrovna v Haldenu, Fredrikstadu nebo Sarpsborgu; to se dá jezdit i denně. Někdo by řekl, že je lepší více vydělávat a nakupovat na místě, ale to je poněkud zavádějící, protože v Norsku platy v podstatě rostou s věkem. Ve většině zaměstnání je vyloučené, aby dva lidi, co dělají stejnou práci, měli stejný plat, když jeden je tam dvacet let a druhý pět. Nemluvě o tom, že norská daňová progrese způsobuje, že i když hrubý plat vyroste třeba z čtyř set tisíc ročně na šest set tisíc (a to je velký růst, který není jednoduché dosáhnout), tak jde měsíčně čistého o růst pouhých 8-9 tisíc. A, řekněme si otevřeně, jet jednou za měsíc do Švédska „dá“ člověku proti situaci, kdy nakupuje v Norsku, kolem čtyř tisíc do kapsy + možnost jíst luxusnější jídlo, než doma, a jediné, co je pro to potřeba udělat, je jednou za měsíc obětovat den na to, aby se udělal nákup jinde. Což je i důvod, proč mnoho Norů považuje tento způsob nakupování za „nevkusný“, protože přijít v Norsku k penězům bez tvrdé práce na sobě se považuje často za něco ne docela v pořádku. Přesto se, alespoň občas, příhraničnímu nakupování oddává více než padesát procent Norů a mnozí to dělají s nadšením.