Jak se co v Norsku dělá, díl 14.: Život na tom, co příroda dala

Norsko je pověstné čistotou své přírody a Norové sami, jdou-li do přírody, s radostí jedí a pijí její plody (ovoce, houby, slávky, ryby, vodu z potoka/z ledovce a podobně). Norská příroda toho nabízí dost, ale leccos z toho není v českých zemích úplně známo, což může mít za následek buď zkažené zdraví, nebo naopak nevyužití něčeho dobrého.

Začněme lesními plody. Kromě obligátních malin (bringebær), lesních jahod (markjordbær) a borůvek (blåbær) či ostružin (bjørnebær) známých i z Česka tu je ovoce, které je v Česku neznámé či vzácné – například brusinky (tyttebær), ovšem o nic méně chutné. Prvním takovým druhem je plod byliny zvané ostružiník moruška (multebær), který je v Česku kriticky ohroženým druhem, dá se najít jen občas v Krkonoších a je přísný zákaz ho sbírat, ovšem v severním Norsku roste divoce v hojných počtech a tak jsou jeho plody s oblibou sbírány. Vypadá jako taková podivná oranžová malina sedící na okvětních lístcích, jedna na stonku každé jednotlivé rostliny. Je to velmi dobré a extrémně drahé ovoce i ve zdejších poměrech – v obchodech, je-li k dispozici, se jeho cena pohybuje kolem 100 NOK za 250 gramů. Dalším takovým plodem je plod připomínající borůvku, ovšem černé barvy a rostoucí na čemsi co připomíná vřes – česky se to jmenuje šicha černá (krekling), v Česku jde o silně ohroženou rostlinu, velmi vzácný druh a nesmí se za žádných okolností sbírat, ovšem v Norsku toho roste hodně a přestože to nemá nějakou zvláštní chuť, jíst se to dá a dělají se z toho například marmelády či domácí likér. Dalším druhem, který je v Česku ohrožený a který tu roste hojně, je klikva (tranebær), která roste zpravidla na sever od Tromsø a která je velmi chutná rovnou z keříčku, nemluvě o marmeládách či jiných produktech z ní.

Co se hub týče, jde o otázku poměrně rozporuplnou. Norové milují lišky (kantarell), zdejší lesy jsou na ně velmi hojné a sběr lišek se považuje na podzim za jistou formu národního sportu. Ovšem lesy jsou plné i jiných jedlých a dobrých hub, kterých se lidé spíše bojí, protože je neznají tak dobře. Hřibovitých hub roste v Norsku extrémně hodně a kromě Poláků, Italů či některých dalších Evropanů je prakticky nikdo nesbírá, což ovšem má svůj důvod. Nakolik v Česku existuje poměrně dobrá poučka, že kromě hřibu žlučníku (u nás ve východních Čechách nazývaného pepřákem) se dá po tepelné úpravně sníst cokoliv, co má rourky a není zrovna hřib satan (čili na cokoliv červeného pozor), v Norsku to tak jednoznačné není. Mezi hřibovitými houbami tu jsou poměrně běžné křemenáče a kozáky. Nevím, nejsem mykolog, ale ačkoliv jsem nikdy neslyšel o tom, že by se někdo v Česku bál jíst křemenáče, zde jsou považovány za jedovatou houbu a to nejen zasyrova. Protože křemenáče březové (rødskrubb) jsou tak hojné, lidé jsou vůči hřibovitým houbám opatrnější en bloc.

Co je ovšem zdejší posedlost podobná českému houbaření, je sběr slávek (blåskjell). Lidová pranostika říká, že slávky je možné sbírat ve všech měsících, které mají r v norském názvu, tedy obecně vzato v době, kdy je voda chladnější. Důvodem jsou toxiny, které, když je voda teplejší, do mořské vody vypouštějí řasy, kvůli kterým jsou pak slávky otrávené. Vzhledem k celonárodní popularitě sběru slávek (vedou se k tomu už děti) ovšem existuje pravidelně aktualizovaný přehled měření stavu těchto toxinů ve všech místech v Norsku, kam se na slávky chodí – je k dispozici na stránkách úřadu pro bezpečnost potravin (Mattilsynet) zde: http://www.matportalen.no/verktoy/blaskjellvarsel/. Zdejší slávky jsou velmi dobré, ovšem jejich příprava rovněž vyžaduje trochu znalostí. Pomineme-li toxiny výše uvedené, je potřeba se vyvarovat písku a hlavně toho, že se mušle zavře a nebudeme ji, bez rozbití na střepy, schopni otevřít. Ulovíte-li tedy dost slávek (ca. půl kila na osobu), naberte do kastrolu mořskou vodu a nechte je chvíli v ní, aby vycedily písek. Pozor: při kontaktu se sladkou vodou se slávky uzavřou až do doby, než je znovu dáte do vody mořské. S uzavřenými slávkami se nic dělat nedá. Kvůli tomu není možné slávky vařit ve vodě, ale je nutné vařit je pouze na páře. Vařením na páře se slávky nezavřou, naopak, rozevřou se tak, že bude jednoduché je jakkoliv ochutit. Jedním z nejlepších norských jídel vůbec je pak hustá krémová polévka z tresčího masa se zeleninou a slávkami. Na rozdíl od poněkud kontroverzního lutefisku či rakfisku jde o jídlo, které chutná naprosto komukoliv.

Co se ryb týče, nemohu příliš sloužit, neb sám nerybařím, avšak vzhledem k tomu, že Norsko je velmi oblíbenou destinací českých rybářů, není potřeba psát cokoliv o tom, jak ryby chytat. Připomenu pouze pár užitečných zásad: v moři můžete lovit bez povolení, kolik chcete; ve sladké vodě potřebujete rybářskou kartu (fiskekort), která stojí drobný obolus a kam si píšete, co a kolik čeho jste chytili. Pozor na vývoz ryb, bez exportního poplatku celníkům je možné vyvézt jen 15 kilogramů.

Příroda ovšem poskytuje i vynikající vodu k pití. Pít se dá buď voda z běžných pramenů či potoků – zde platí podobná pravidla pro bezpečné pití jako v Česku, čili pozor na místa, kde mohou být proti proudu stáda dobytka, na toky, které pramení v rašelinných oblastech (což je ale velmi dobře vidět díky specifické tmavé barvě toku a pěně na něm) či na příliš pomalu tekoucí vody. Kde ale našinec většinou tápe, je ledovcová voda. Ledovcová voda je vynikající, chutná dobře, dá se využít k hubnutí (její složení vede k tomu, že člověk méně cítí hlad), ale Norové jsou vůči ní dost obezřetní a má to dobrý důvod. Ledovcová voda může totiž obsahovat biologické i mechanické riziko, s nímž je potřeba počítat. Ačkoliv je ledovcová voda nejčistší možná pokud jde o absenci stop průmyslového znečištění, může obsahovat tisíce let staré bakterie, vůči nimž naše tělo nemá dostatečnou rezistenci. Nikde v pevninském Norsku nejsou ledovce, které by obsahovaly bakterie, které by člověka ohrožovaly na životě (takové jsou v ledovcích na Svalbardu), ale pokud si člověk nedá pozor, může potřebovat opravdu velmi mnoho toaletního papíru. Jistě, lze použít antibakteriální tablety, ale tím zase voda ztratí část své chuti a vlastností. Jak tedy na to? Klíčem je najít takové místo, kde ledovcová voda mezi vámi a ledovcem stačila protéct kamenitým potokem se stabilním podložím v dostatečné délce – tím se voda přefiltruje zcela přirozeně. Rozhodně tedy nepijte vodu, která právě z ledovce vytéká. Zároveň byste měli mít na dohled místo, odkud voda z ledovce teče, abyste měli jistotu, že mezi vámi a ledovcem vodu nic dodatečně neznečistí. Taková místa není úplně jednoduché najít, ale podaří-li se to, výsledek stojí za to. Ledovec má tu vlastnost, že se velmi, velmi pomalu sesouvá do údolí, čímž odlamuje drobné úlomky skály. Někde je skalní podloží natolik narušené, že je voda až hustě šedá z toho, kolik takového „písku“ obsahuje. Pozor – nejde o obyčejný písek, jde o drobné, často mikroskopické kamínky, které jsou ale velmi ostré a mohou dost ublížit trávicímu ústrojí. Musíte-li takovou vodu pít (čili jste-li v horách a nemáte-li jinou vodu), je nutné ji přefiltrovat přes filtrační papír, jinak můžete skončit opravdu hodně zle. Netroufáte-li si na to, dá se v celku bez problémů koupit přefiltrovaná ledovcová voda v obchodech – buďto Olden nebo Isklar.

Je toho tedy opravdu hodně, co člověk může jíst nebo pít, ale stejně jako kdekoliv jinde na světě platí, že informovanost je životně důležitá.