Humanitární bombardování není oxymoron

Ačkoliv je tento pojem poněkud kontroverzní, má své opodstatnění – jeho původ je ve špatném svědomí západního světa po roce 1945. To nejdůležitější humanitární bombardování je to, které se nestalo, ačkoliv se stát mohlo a mělo, za což by se protihitlerovská koalice měla stydět více, než za vybombardované Drážďany.

Jistě, za naplánování a realizaci holocaustu nese stoprocentní odpovědnost Třetí říše a její spojenci, o tom není sporu. Přesto nelze nevidět, že na tom hrozivém počtu jeho obětí nesou značnou vinu i západní spojenci. Jistě, tu vinu nese i Sovětský svaz, respektive jeho nástupce Rusko, ale vzhledem k tomu, že pro Rusko jsou pojmy jako špatné svědomí nebo stud naprosto nepochopitelné, a stejně se nikdy kát nebude, podívejme se na západní spojence. Západní spojenci totiž o koncentračních a vyhlazovacích táborech od jistého momentu věděli a přesto neudělali nic. Žádný z vyhlazovacích ani koncentračních táborů nebyl bombardován a nacisté mohli zcela nerušeně vyhlazovat miliony lidí, zatímco spojenecké bomby padaly na jiné strategické cíle okolo.

Na co se totiž zapomíná, je, že druhá světová válka dnes má (alespoň v civilizované části světa) takový výklad, že šlo o boj proti nacismu a fašismu, jejich ideologiím, projevům a (zejména nacistické) zrůdnosti. Že šlo de facto o humanitární válku za záchranu života a svobody lidí ohrožených nacismem – pomiňme, že účastí SSSR v protinacistické koalici tento výklad dostává jisté trhliny. Problém je v tom, že to během samotné války takhle jen málokdo viděl. Dominantní výklad byl zcela jiný – šlo o boj proti německé (a italské) vojenské agresi, ten hlavní problém, kvůli čemuž se šlo do války, nebyli nějací perzekuovaní a vyhlazovaní, ale fakt, že Hitler napadal jednu sousední zemi za druhou. Lze poměrně realisticky předpokládat, že rozhodl-li by se provést holocaust jen na německých Židech, Romech, Sintech, homosexuálech, postižených a dalších, bylo by mu to nejspíš prošlo, provedl-li by to dostatečně potají, aby se o tom nedozvěděla širší veřejnost.

Právě odhalení hrůzy holocaustu v plné míře – které přišlo až po válce – bylo základním kamenem deklarace lidských práv a definování zločinů proti lidskosti. Bylo to právě vynesení tohoto vražedného aparátu a jeho projevů na denní světlo v kombinaci s faktem, že se takového vraždění dopustila respektovaná a civilizovaná země na západních lidech. Nenechme se mýlit, většina západní společnosti té doby nebo do té doby neměla moc velký problém s tím, když se masově vyvražďovali nevinní lidé „někde tam daleko“, k nimž necítí žádnou vazbu, stačí si jen vzpomenout na genocidu Arménů, ukrajinský Holodomor nebo i nacistické běsnění na Východě, které je dodnes pro velkou část západního světa bohužel neznámé, nebo přinejlepším těžce přehlížené.

Právě fakt, že s takovouto ohromnou hrůzou západní společnost mohla něco udělat a neudělala nic, mnoha lidem našeho civilizačního okruhu hlodá ve svědomí, kdykoliv jsme svědky zárodků něčeho podobného v současné době. A nenechme se mýlit, Češi, a to ani ti stateční z odboje, proti holocaustu také moc neudělali. Sabotáže proti vlakům se děly jen tam, kde šlo o přesun vojenského materiálu, přitom podobně důležité, ne-li důležitější, by byly sabotáže proti transportům internovaných. Jistě, stále ještě nebyli Češi za druhé světové války morálně natolik na štíru jako třeba Slováci s jejich příspěvkem k holocaustu, nebo Poláci, kteří o holocaustu vesměs věděli dřív, než zbytek světa, ale tvářili se, že se jich to vůbec netýkalo, protože šlo „jen“ o Židy, ale i tak by Češi měli mít toto v paměti, kdykoliv se vede diskuse o možném humanitárním bombardování někde jinde.

Pokud se dostaneme k samotnému Kosovu, mezi příčiny humanitárního bombardování patřila, kromě samotného vraždění albánských civilistů Miloševičovou armádou, zkušenost z masakru ve Srebrenici. Tam totiž Západ – reprezentovaný nizozemskými mírovými jednotkami – tragicky selhal. Selhání z druhé světové války, o kterém byla řeč výše, bylo tak velké, že se o něm desítky let nemluvilo, natolik špatné bylo svědomí, a pak už to začala být kritizovatelná, leč také i vzdálená historie. Ne tak Srebrenica, ta se odehrávala téměř v přímém přenosu, a to už v době, kdy se o selhání západních mocností v bránění holocaustu vědělo. Ostudné chování nizozemské armády bylo tak jedním z nejsilnějších spouštěcích mechanismů operace, v níž bylo bombardováno Srbsko.

Problém s humanitárním bombardováním je ovšem ten, že odehrává-li se před našima očima genocida, často bývá prováděna státem, který je natolik silný, že střet s ním by mohl být velmi bolestivý. Odpůrci Západu, a že jich v Česku je, se často odvolávají na jakýsi „dvojí standard“ – podle nich by měl Západ zasahovat buď všude, kde se něco podobného děje, nebo nikde. Jenže to je nesmírně alibistický přístup. Západ nemůže zasahovat všude, protože jednak na to nemá prostředky a pak také realita našeho nedokonalého světa je taková, že provádí-li genocidu jaderná mocnost, nikdo toho s ní moc nezmůže. Jsem přesvědčen, že ani milionové oběti genocidy by bohužel nevedly ke konfrontaci s jadernou mocností.

Problém je v tom, že k humanitárnímu bombardování je Západ většinou dotlačen veřejným míněním; podíváme-li se na historii tohoto fenoménu za posledních dvacet let, pak vidíme, že to většinou poměrně dlouho trvá (a genocida zatím běží), než se Západ k něčemu odhodlá – což právě potom může vypadat jako dvojí metr. Veřejné mínění je totiž poměrně selektivní, což ale také není nic nového – stejně jako kdysi mu moc nevadila genocida Arménů nebo východoevropských Židů, ale genocida západoevropských Židů (alespoň ex post, když už ne v době samotného konání holocaustu) ano, tak ani dnes není veřejné mínění příliš nakloněné pomáhání tímto způsobem někde, kde se považuje vyvražďování, jakkoliv to může znít hrozivě, za „normální“. Příkladů je víc než dost – genocida ve Rwandě nebo to, co dělá Islámský stát dnes.

Tvrzení pochybných odpůrců humanitárního bombardování, že jde vždy v prvé řadě o ropu či jiné suroviny, dostalo vážnou trhlinu právě v současné krizi kolem IS. Země, kde se odehrává nejbrutálnější vraždění (ne ve smyslu počtu, ale v tom, jak „průmyslově“ a cynicky jsou lidé vražděni) od druhé světové války, je přímo nasáklá ropou, ale trvalo to jednak extrémně dlouho, než se vůbec někdo odhodlal na IS zaútočit, a i tak ty útoky jsou spíš pro uklidnění vlastního špatného svědomí, než aby něco zmohly. To, co se odehrává před našima očima, je přitom horší než Srebrenica i Kosovo dohromady, ale 1) neodehrává se to v Evropě, 2) odehrává se to v místech, odkud jsme zvyklí dostávat zprávy o tom, že se tam někdo neustále vraždí, 3) Západ nechce být zase kritizován za to, že se „do něčeho plete“. Obava číslo tři bohužel už platí, protože řady užitečných idiotů, které kritizují Ameriku za to, že (byť žalostně málo) proti IS něco dělá, se už zdají být hodně široké.

Pojem humanitární bombardování bývá v Česku často vysmíván, protože jak je možné být humanitární tím, že se na někoho shazují bomby? Jenže ono je někdy potřeba zastavit vraždící lůzu všemi prostředky. Tak, jako v Osvětimi mnohým Židům nevadilo položit život při bombardování, mělo-li by to zpomalit celý proces vyvražďování milionů lidí, jsem přesvědčen, že podobně to vidí i Kurdové (ať už křesťanští, jezídští či muslimští), alavité nebo iráčtí šíitové. Budeme-li se humanitárnímu bombardování posmívat, nezbude nám, než jen navštěvovat v budoucnu památníky genocid, u nichž se budeme ptát, proč se s tím nic neudělalo. Pokud ovšem vůbec nějaké památníky na okupovaných územích kdy vzniknou.