Funkční multikulturalismus? Žádný problém.

Multikulturní společnost samozřejmě možná i funkční je (dokonce je žádoucí), ovšem taková společnost je zpravidla daleka ideálům lidí, kteří se označují jako multikulturní aktivisté. Tito aktivisté a další lidé ražení (neo)marxistického totiž tento pojem zprofanovali přesně podle Orwellova hesla, že válka je mír a mír je válka.

Profesionálním multikulturalistům zpravidla nejde o multikulturní prostředí, tedy o prostředí, kde se v mezích zákona může chovat každý podle své kultury a kde ho nikdo nešikanuje například za to, že si dá na vánoční stromek ozdoby slaměné, když přeci pro celé blízké okolí je „normální“ dávat skleněné. Věrni marxistickým myšlenkám podporují kohokoliv, kdo vypadá jako Marxův „utlačovaný proletariát“ na úkor „buržoazních měšťáků“. To je totiž pravý klíč, podle něhož typický multikulturní aktivista dělá rozdíly mezi kulturami a podle něhož určuje, které jsou lepší a které horší.

Zdánlivě náhodou jsou multikulturními aktivisty vyzdvihovány vždy takové menšiny, které takovým či jiným způsobem rozvracejí to, co Marx označoval za „buržoazní řád“, tedy stav, kdy se lidé snaží poctivou prací vydělávat na své živobytí a pokud možno nevadit svému okolí. Není potřeba takové menšiny jmenovat, protože příkladů je z mnoha zemí více než dosti, ale je příznačné, že člověk nevidí multikulturalisty zastávat se například donedávna až skandálně potlačovaných práv Basků, Bretonců, Provensálců či Korsičanů Francií. Stejně tak nejsou vidět v Korutanech, kde by mohli prosazovat práva slovinské menšiny, a už vůbec o nich není ani vidu ani slechu ve Švýcarsku, které je glajchšaltováním životního stylu adeptů na občanství pověstné.

Typickou monokulturní zemí bývala donedávna Francie. Přísný zákaz vydávat tiskoviny či vysílat televizi či rádio jinak, než francouzsky, systematická likvidace menšinových jazyků typu okcitánštiny, baskičtiny, katalánštiny aj. a šikana jejich rodilých mluvčích – rád bych viděl člověka, který není fašista, komu se tohle líbilo a kdo by tohle uznával za společnost, v jaké by bylo dobré žít. Oproti tomu přirozeně multikulturní bývala celá střední Evropa, od německých států po říš rakouskou. Nebýt snah několika lidí, speciálně Johanna Gottfrieda Herdera, Otto von Bismarcka a Adolfa Hitlera, kterému v jeho destruktivním tažení fantasticky nahrály vítězné mocnosti první světové války, zůstalo by to tak dodnes. Důležitá byla věrnost panovníkovi, vlastenectví (tedy skutečně sentiment ve vztahu k vlasti = zemi) kvetlo bez ohledu na to, jakým jazykem či dialektem kdo mluvil, nebo jakého byl vyznání.

Mluvíme-li dnes o prosazování multikulturního prostředí, měli bychom mít na paměti to, že jde, nebo by alespoň mělo jít, o prostředí takové, v němž je každému dovoleno žít tak, jak se mu zlíbí, neškodí-li jiným; o prostředí, které by mělo být kulturně neutrální, čili v němž by si mohl každý pěstovat kulturu, jak by chtěl. Takový model, nechceme-li nastolit rovnou diktaturu, navíc nemá alternativu – kde bychom chtěli multikulturní prostředí zarazit? Na rozdílech mezi částmi krajů, kraji, etniky, státy, náboženstvími, civilizačními okruhy? Je státem podporovaná lidová hudba dejme tomu Hanáků a Chodů najednou výrazem multikulturalismu? Přeci hanácká a chodská lidová kultura jsou velmi odlišné, o jazyku ani nemluvě. A dovolíme-li to Hanákům a Chodům, proč ne Němcům, Polákům či Vietnamcům? Je velmi těžké říct, kterou kulturu už bychom měli omezovat a kterou ještě ne. Ten pravý klíč je jinde – v tom, že máme zákony, které mají platit na všechny stejně.

Je jedno, jestli vraždu ze cti provede muslim či bigotní katolík, pořád to bude vražda a měla by být potrestána úplně stejně, jako jakákoliv jiná – podle zákona. Hlásá-li někdo vyhlazení skupin obyvatelstva, záleží snad na tom, jestli je muslim, katolík, nacista, komunista či kdokoliv jiný? Ne – zkrátka se tímto proviňuje proti občanskému soužití a měl by být potrestán, ať se zaštiťuje kulturou domácí či cizí. Tohle by měl být skutečně multikulturní přístup, čili princip „padni komu padni“. Jenže kámen úrazu tkví v tom, že to je princip šířený většinou liberálů a některými konzervativci, kterých to je bohužel mezi účastníky státem vedené „debaty“ o multikulturalismu pomálu.

Zbývá jen jediná otázka – kde se v odpovědných veřejných funkcích, které formulují multikulturní politiku státu, vzali všichni ti marxisté? A nejen v ČR, ale i zde v Norsku či kdekoliv jinde po celém západním světě? Kdo je tam protlačil, když je nikdo nevolil? Jak se to stalo a co je potřeba udělat pro to, aby pluralita, jíž se tito lidé falešně ohánějí, zavládla i v těchto institucích? Musí být opravdu „odborným“ předpokladem pro jakéhokoliv „odborníka na menšiny“, že je marxista a že vidí svět jako neustálý boj „utlačovaného proletariátu“ a „utlačovatelské buržoazie“?