Finanční krize jako dar

Říká se, že vše zlé je pro něco dobré, a také že se někdy smysl našeho momentálního soužení projeví po delší době. Je jasné, že doznívající finanční krize nám hodně vzala. Lidé přišli o práci, propadli se kvůli tomu do dluhů a depresí, nemohli najít novou – z tohoto pohledu to bylo období hodně kruté. Sám o tom něco vím, ty tři měsíce, kdy jsem po univerzitě hledal práci, byly lekcí na celý život. Ale přesto bych vyslovil tu kacířskou myšlenku, že i tohle bylo pro něco dobré.

Není úplně jednoduché se vcítit do pocitů občana Západu zpřed roku 2008. Optimismus, že vše půjde jen k lepšímu, že se žije v době, kdy jde vše, když se jen trochu chce, že zdroje jsou a že dluhy nejsou žádný problém, to všechno tvoří koktejl pocitů ovlivňující jednání většiny lidí té doby. Pamatuji si, byl to tak rok 2005 nebo 2006, když nám na semináři na univerzitě ukazoval jeden profesor graf, který ukazoval podíl peněz, které jsou obchodované (tzn., s jejichž hodnotou se počítá jako se směnitelnou) proti podílu peněz, které jsou kryté něčím jiným, než jen očekáváním a spekulací, a ten podíl byl dost drastický – asi jen třetina peněz v oběhu globální ekonomiky byla podle toho grafu „reálná“, zbytek byla pouze očekávání, která, jak se později ukázalo, stála na vodě. Už tehdy říkal, že není cesty zpět, že dříve nebo později tahle bublina splaskne a bude to krize podobná do té, jakou svět zažil ve třicátých letech. Nikdo z přítomných mu nevěřil. Důkazy hovořily jasně a přesto toto v jistém smyslu kolektivní poblouznění tím, že je dobře a hůř už nebude, protože máme mechanismy, které by měly bránit příčinám, které způsobily krizi ve třicátých letech, způsobilo, že jsme žili dál svůj sen o světlé budoucnosti.

Byla to doba, kdy někteří ekonomové varovali: zadlužování států není správné, protože přesouvá odpovědnost na další generace a těm se problémy nakumulují do obřích rozměrů. Výdaje na sociální stát, které lidé chtějí po státu a přitom by si klidně mohli zaplatit sami, zaplatí jednou jejich potomci. Bohužel, většina lidí brala podobné varování jako klišé.

Nebyly to ovšem jen státy, které se řítily plnou parou vstříc dluhovým pastem. Osobní finance lidí na tom často nebyly jinak. Kromě zcela pochopitelné hypotéky na dům a jakž-takž pochopitelného leasingu na rodinné auto to byly kolikrát dluhy na dovolené, vánoční dárky, druhé auto, třetí auto, plazmovou (!) televizi a podobně – a lidem to přišlo jako naprosto normální, protože si spočítali, že z platu, který mají a který budou mít do budoucna, dluh bez problémů utáhnou. To, že se zadrhne ekonomika a nebude z čeho splácet, si říkal jen málokdo.

V tomto duchu by se dalo pokračovat, ale myslím, že pro nastínění toho, jak společnost tehdy myslela, bylo již napsáno dost. A pak přišel pád Lehman Brothers, velké banky po obou stranách Atlantiku začaly mít problémy, firmy přestaly nabírat nové zaměstnance takřka en bloc – rozdíl to byl proti nedávné minulosti obrovský, ze situace, kdy firmy braly takřka každého, se během pár měsíců situace překlopila do podoby „každý si drží, co má, a kdo přichází nový, má smůlu“. Trvalo rok-dva a firmy začaly propouštět s tím, že neměl kdo nabírat. Ale to je už realita, která je nám všem velmi důvěrně známá.

Bolelo to pořádně, ale z pohledu roku 2014, kdy to vypadá, že jsme minimálně v Evropě z krize venku, to nebyla podle mého názoru zkušenost k zahození. Norsku se, jak známo, krize téměř vyhnula (respektive přišla ve velmi mírné podobě a ještě k tomu se zpožděním pár let) a Norové tak ve valné většině krizovou zkušeností nás, Evropanů, neprošli. Když se napíše, že je zkušenost nepřenositelná, bere se to jako další klišé – ale přitom je to čistá pravda. Běžní Norové o krizi samozřejmě vědí (čtou noviny), ale staví se k ní podobně, jak se stavěli například k nacistické diktatuře Angličané po druhé světové válce – pod heslem „je to hrůza, ale nám se to stát nemůže, my jsme lepší než oni, co do toho spadli“. Ani Angličané nejsou lepší, než Němci, ani Norové nejsou lepší, než Evropané, pokud jde o tohle. Je zajímavé být Evropanem v Norsku a číst noviny – relativně často se opakují zprávy typu „nezadlužujte se zbytečně, skončí to malérem“, „kontrolujte si své výdaje“, „neutrácejte za zbytečnosti“, „neberte si hypotéky na 35 let na domy, které nepotřebujete“, „nezadlužujte se na úkor budoucích generací“ a podobně. Zkrátka to všechno, co jsme slyšeli i my. A jak na to běžní lidé reagují? Asi tak, jako na to reagovali Evropané před rokem 2008. Jako kuřáci, kterým řeknete, že životní styl, který vedou, je silně nezdravý a může skončit pořádným malérem. Odpověď je zpravidla ve stylu „mně se to stát nemůže, já to mám pod kontrolou“, případně „náš stát garantuje mechanismy, které nás ochrání“. Pravda, Norsko má ropný fond, ale stát je zde také – a to zcela správně – velmi neochotný k tomu, sypat peníze do tahání z problémů lidí, kteří si je navzdory všem varováním zasloužili.

Ve Spojených státech momentálně probíhá velká debata na téma „Millenials“, čili generace narozené mezi lety 1980-1995. V Americe začala krize o něco dřív, než u nás v Evropě a měla trochu jiný průběh, ovšem na mladé generaci se podepsala dost podobně. Podle týdeníku Forbes ovšem ne pouze negativně – mladí Američané jsou daleko odolnější vůči zbytečnému konzumu, reklamě či touze nakupovat nový iPhone jen proto, že nový vyšel. To je velmi dobrá zpráva. Sám do této generace patřím, a i když jsem měl štěstí a našel jsem si dobrou práci „relativně“ rychle, vím, a s pokorou přijímám, že to nebylo jen mé úsilí, ale také pořádné štěstí, které jsem také mít nemusel. Neustále mám před očima případy spolužáků z univerzity – špičkové právnické vzdělání, ale žádná pořádná práce. Spolužačka z Řecka měla velké „štěstí“, po téměř roce hledání práce všude, kde se dalo, našla práci v advokátní kanceláři – u kopírky jako sekretářka. Řeknete – Řecko je přeci jen extrémní případ. Spolužák z Toulouse, protože neměl konexe, jimiž se ve Francii řídí naprosto všechno, nemohl najít rok nic, pak dostal (protekčně, jako všichni) práci na recepci na univerzitních kolejích, z čehož vydělal na jednosměrnou letenku do Austrálie a pracovní vízum a rozvinul se až tam. Podobných příkladů znám osobně desítky a jsou to lidé, kteří hovoří skvěle několika jazyky, mají špičkové vzdělání, chuť do práce, ale přišli na pracovní trh po roce 2008. To je kolektivní zkušenost, jaká se asi jen těžko dá popsat lidem, kteří ji nezažili – jako mnohým mladým zde v Norsku, kteří mají v pětadvaceti na krku hypotéku na 35 let, leasing na nové a velmi drahé auto a kteří žijí tak, že plat jim pokrývá splátky, jídlo, bydlení a pak už nic. Podle nejnovějších průzkumů zhruba 45 procent Norů žije přesně takhle. S víc než slušným platem, ale s luxusním životem na dluh. A to je tikající bomba, kterou, jak se na to tak dívám, nic jiného, než tvrdý pád směrem k realitě nezastaví.

Proto říkám – buďme rádi za tu zkušenost, buďme rádi za to, že přišla ještě relativně brzy. Minimálně my, co si ji pamatujeme, budeme vůči osudu daleko pokornější, než bez ní.