Dobojováno jest – máme vládu!

Koaliční vyjednávání skončila asi nejlepším možným výsledkem, k jakému mohlo po těchto volbách dojít. Malé strany si něco vykřičely a zavázaly se k tomu, že dále (snad) příliš vládě škodit nebudou. Seznamte se, vzniká menšinová pravicová modro-modrá vláda Høyre a Fremskrittspartiet.

Na večer 30. září bylo slavnostně oznámeno, že vznikla vládní koalice. Původní projekt premiérky Erny Solberg (H) skončil, neboť čtyřkoalice (dvě velké pravicové a dvě malé středové strany) přes velké názorové rozpory vzniknout nemohla. Když malé strany zjistily, že vydíráním premiérky nemohou dosáhnout vyšachování Strany pokroku (Frp), zkoušely aspoň vykřičet si, co se dalo výměnou za slib, že podrží menšinovou pravicovou vládu. Mám své pochybnosti, zda to doopravdy udělají, zvlášť s lidmi jako Kjell Magne Bondevik v pozadí křesťanských lidovců, ale nebuďme na počátek přehnaně pesimističtí.

Zajímavé na situaci je to, že přestože Venstre a lidovci nebyli dlouho ve vládě, příliš se jim tam nechce. Mají na očích precedens z minulého volebního období, kdy neokomunistická SV po osmi letech vládnutí téměř (o 0,2 %) ztratila parlamentní účast kvůli tomu, že vládla se sociální demokracií a musela tak v mnohých svých radikálních stanoviscích couvnout. Bylo velmi pravděpodobné, že by takový osud čekal, když ne Venstre, tak zaručeně lidovce, neboť jejich sociálně-konzervativní program je často v přímém rozporu s (neo)liberálním programem Strany pokroku. Lidovci, kteří získali jen lehce přes pět procent, by pravděpodobně museli uhnout pravicovým partnerům v mnoha pro ně zásadních otázkách (jako alkohol, obchody otevřené v neděli, větší otevření se na globální byznys, snížení cel, daní za luxus a tak dále), což by v očích jejich voličů nevypadalo dobře, když by v takové vládě zároveň seděli. Takhle můžou aspoň říct „podívejte se, vybojovali jsme, co jsme mohli a za zbytek nemáme zodpovědnost – kdybychom je nepodrželi, neprosadili bychom si ani to, co jsme si prosadili“.

Co bylo tedy tak lákavým soustem, které obě malé strany dostaly, aby kývly na podporu vládě, s jejímiž idejemi zásadně nesouhlasí? Lidovci dostali slib, že vláda nebude těžit ropu kolem Lofot, přičemž původně byly obě pravicové strany ostře pro a penězi z této těžby chtěly podpořit místní investice – obojí se lidovcům nezamlouvá, jednak nechtějí ropné plošiny kolem Lofot a hlavně jim připadá investování peněz doma jako hříšná spotřeba. Venstre pak dostala slib, že před plánovaným zpřísněním azylové politiky dostane na 670 dětí ze zemí třetího světa amnestii a dostanou azyl, přestože bylo původně rozhodnuto jinak. Pravicové strany – a dokonce i sociální demokracie – nechtěly tento krok původně učinit, protože se bály, že by se tak otevřely dveře všem, kteří v budoucnu nedostanou azyl v Norsku – stačí poslat své děti a požádat o sjednocení rodiny.

Teď nezbývá, než počkat, co budoucnost přinese a jestli budou tyto dvě malé strany ochotny držet slovo. Jak ropa na Lofotech, tak azyl dětem pro ně byla tak důležitá témata, jako je pro pravicové strany například uvolnění protialkoholové politiky či snížení celních bariér. Problém je v tom, že celá vláda stojí na tomto křehkém slibu – pokud by se hlasovalo o případné nedůvěře vládě, můžou malé strany požadovat další a další věci a vždy hrozit návratem sociální demokracie k moci, nebude-li jejich požadavek splněn.

Inu, čeká nás zde na severu pár velmi zajímavých let.