Všechna česká média popsala situaci v Norsku bez jakékoliv invence pouze tak, jak ji prezentovala špatně napsaná zpráva ČTK. ČT se alespoň snažila nedémonizovat příliš Stranu pokroku, server iDnes ovšem předvedl, jak se novinařina dělat nemá.
Čeští čtenáři dostali zhruba takovouto informaci: byly volby, socialistická vláda byla poražena a vyhrály čtyři strany, tři pravicové a jedna radikálně extremistická. První část zprávy by ještě byla pravdivá, ale druhá jen z jedné čtvrtiny – pravda, Høyre, jedna ze tří jmenovaných, je pravicová strana. Ostatní nejen že pravicové nejsou, ale také to velmi nahlas dávají najevo. Jak křesťanští lidovci (KrF) tak Venstre o sobě tvrdí, že jsou strany centristické, jejichž poslání tkví v tom, aby se zabránilo nástupu pravicové politiky v Norsku.
Údajně protipřistěhovalecká a extremistická strana, jejímž členem byl nechvalně proslulý Anders Behring Breivik, Strana pokroku (Fremskrittspartiet, Frp) samozřejmě nikterak extremistická není. Mediální obraz o této straně coby o straně extremistické šíří už od sedmdesátých let komunistická levice (SV, AKP, NKP, Rødt et al.) a to proto, že Frp má od počátku jako hlavní bod svého programu oslabení pozice státu vůči občanovi, osekání sociálního státu, zrušení monopolu státu na alkohol, zrušení či alespoň výrazné snížení cel, integraci do mezinárodního globálního obchodního systému, podporu Izraele a USA (asi to je v očích komunistů ten fašismus), omezení finanční pomoci zemím třetího světa (že by to?) a zpřísnění azylového systému, aby jej nešlo zneužívat. Nejen mezi voliči a členskou základnou, ale i v předsednictvu strany jsou přistěhovalci a to i ti ze zemí třetího světa – například předseda její mládežnické organizace je Ind, dále stranu silně podporuje například íránský exil v Norsku (z pochopitelných důvodů). Masový vrah Breivik se do strany přihlásil proto, že v médiích se dočetl cosi o „extremistické a populistické straně“, ovšem když zjistil, že v ní jsou prakticky samí libertariáni, ze strany velmi teatrálně odešel, a to mnoho let před svými činy. Navíc se strana od jeho činů ostře distancovala a odsoudila je. Nicméně stále to nezabránilo redaktorce Ivaně Milenkovičové sprostě naznačovat, že Frp je „Breivikova strana“.
Strana pokroku má smůlu, že norští intelektuálové jsou zpravidla jedním šikem členy – nebo spolupracují s – neokomunistickou SV, většina norských novinářů prošla kampusem Univerzity v Oslo na Blindern, který je nechvalně proslulý tím, že je rudý až na půdu – tamní studenti chodili například svého času na brigády do Maovy Číny, a když pak nastoupil Teng Siao-pching (Deng Xiaoping), museli se spokojit s Hodžovou Albánií – to jen tak pro ilustraci, o čem je řeč, když říkám „rudý až na půdu“. Dále v Norsku již po mnoho let stát dotuje lokální tisk po celé zemi, což Fremskrittspartiet dlouhodobě považuje za bezuzdné plýtvání a tyto dotace chce zrušit. Nu, a protože zahraniční novináři často situaci v Norsku nesledují, neumí ani norsky, švédsky či dánsky, aby rozuměli, co se tu děje, tak opisují z anglicky psaných norských médií a citují „revolučně laděné“ učence, což pak vydávají za absolutní pravdu o Norsku – která navíc jako na potvoru zapadá do rámce jiných severských zemí. DF, Dansk Folkeparti (Dánská lidová strana), SD, Sveriges Demokraterna (Švédští demokraté) a PS, Perussuomalaiset, Praví Finové, jsou skutečně extremistické, protipřistěhovalecké a oprávněně kritizované strany – a tak zahraniční média hledají podobné schéma i zde.
To, že budou česká média včetně iDnes o norských volbách lhát, jsem předpokládal na svém blogu už několik týdnů před nimi. Bohužel jsem se nepletl, ale buďme optimisty, třeba za čtyři roky na tom budou čeští novináři lépe.
