Nedávno jsem se zamyslila (někdy to dělávám) a přišla jsem na to, že se tak nějak přirozeně věci mění samy od sebe a my to ani neřešíme. Tak třeba ženská a mužská práce, to je docela dobrý příklad.
Když jsem se kdysi vdala, tak jsme si doma rozdělili s manželem práci na mužskou a ženskou a podle toho s tím nakládali. Ženská (jako já) se starala o úklid, vaření a praní, muž přirozeně vypomáhal, když bylo třeba něco opravit, nosil uhlí, staral se o teplo v kamnech a občas vynášel odpadky.
Pravda, co se týkalo odpadků, tam jsme byli trochu na pochybách, jestli je to těžké nebo ne, ale pak přistoupil na kompromis a přidal mi žehlení. Přece chlap nebude žehlit košile, co? Moje mamka dělávala všechno, takže mi to připadalo přirozené a byla jsem ráda, že mi odpadlo aspoň tahání kýblů s uhlím svěřených do mé kompetence po celé dětství. Další úlevou pro mě bylo luxování, toho se manžel chopil rád. V jednom pokoji s kobercem stačilo vysát prach jednou týdně, zato podlaha v kuchyni, kde se topilo, potřebovala údržbu častěji. Ta byla svěřena mně.
Jak šel čas, přibylo mi venčení psa, kterého moc chtěl. Po přestěhování do paneláku mu odpadlo nošení uhlí, ovšem celkově nám nějak přibylo smetí. Začal bojkotovat odpadkový koš, že toho má moc a já rezignovala na žehlení. Nádobí se vyřešilo zakoupením myčky, vtom ale nastala otázka její obsluhy. Zasunout špinavé nádobí dovnitř a pozdější úklid čistého, to zabere času! Na to se člověk musí psychicky připravit, někdy i celé dny. Má to ale výhody, nádobí se prostě někde najde. Buď je v haldě špinavého, nebo v myčce. Obsluha myčky nejprve padla do mé kompetence, později nějak přirozeně přešla do střídavé péče.
Po všech těch letech manželovi už zbylo jen luxování, které občas bojkotuje, takže musím zaskočit, střídavě obsluhuje myčku, koš vynáší sporadicky a opravy úplně vzdal. Tohle je torzo jeho mužské práce a tak nevím, jestli je pořád ještě muž. Zato mně zůstalo praní i úklid prádla, mytí oken, běžný úklid, o vaření se střídáme a na ostatní kašleme. Kompetenční spory už nevedeme. Říkám si, přenecháme to mladším, ti mají ještě energii se hádat. No a tu mě napadlo, jestli se něco takového ještě vůbec řeší?
Nedávno jsem si všimla, že moje dcera zahájila preventivní opatření pro případné spory svého syna. Vnuk bravurně vysává, zajímá ho zametání, leštění oken, sekání trávy i umývání nádobí. Taková výchova je rozhodně ku prospěchu. Může se o tom ostatně poučit u svého strýce (mého bratra). Jako muž a nejmladší dostával od svých sester hodně důležitých úkolů. Proto zvládá všechny práce sám a nepotřebuje ženskou, aby se s ním hádala. Dělit práci na ženskou a mužskou je podle mne přežitek.
