Proč se říká o městské hromadné dopravě v Praze, že jezdíme „sockou“ jsem doopravdy pochopila až dnes.
Ano, já vím, že MHD jezdí především ti, co nemají na auto, i když spousta lidí v Praze se sockou dostane na druhý konec rychleji a autem jezdit nechce. Já jsem třeba po autě nikdy netoužila a sockou jezdím odjakživa, jenom mi přišlo nemístné o tom takhle mluvit. Vždyť svézt se metrem u nás je poměrně pohodlné a na rozdíl od stání v kolonách i příjemné.
Dříve jsem jezdila krátkou trasu a přímo z metra došla na pracoviště, tak jsem tolik nevnímala okolí. Za deset minut, co jsem to měla do centra, člověk tolik neřeší a spíš kouká, aby stihl vše, co je potřeba. Od jisté doby jsem změnila trasu a kromě metra musím ještě jezdit autobusem ze Smíchovského nádraží. A to, co vidím tam, jsem zatím v životě neviděla. Krásné mi to tam nikdy nepřipadalo, mám to asi uvnitř zakódované, znám v Praze dost hezčích míst. I když to, jak místo vypadá moc neovlivníme, něco by zlepšit šlo.
Nebudu moc napovídat, popíši jen dnešní zážitek po cestě domů.
Vlivem teplot mám prostě občas chuť na zmrzlinu a zrovna na konečné autobusů je stánek, který prodává výbornou kombinaci – vanilkovou s černým rybízem. Je to výborná osvěžující zmrzlina a dávají jí tolik, že se bojím kupovat ji do kornoutu, aby se mi neroztekla. Kupuji si tedy do kelímku a dostávám dřevěnou lžičku. Bohužel, dřevo není plast a tak mám strach, že se mi zadře tříska do jazyka, pořídila jsem si tedy lžičku svou, plastovou. Je to úplně jiný požitek.
Jak jsem si to chtěla vychutnat, dívám se, jestli třeba není v okolí lavička, abych si tam na chvilku sedla. No, nebyla. Je tam jen vyvýšený záhon, kde obvykle pár lidí sedává, ale dnes tam usnul bezdomovec. Jdu dál a za pár kroků se zastavím, abych to nejedla při chůzi. Tam stál takový mladík a držel si u hlavy nějakou tyčku. Čekala jsem, že každou chvilku vystřelí, ale nakonec jsem pochopila, že je to mobil, na kterém něco sledoval. Chvíli jsem konzumovala vstoje, ale zmrzlina neubývala. Dala jsem se tedy do kroku a když jsem mladíka míjela, vyskytl se mi výjev za všechny prachy. On jedl vidličkou z krabičky kebab a tu krabičku měl postavenou na plném odpadkovém koši, aby měl volnou ruku na to sledování mobilu. To bylo fááákt hustý! A koš byl fááákt hnusný.
Tohle už by skoro na zážitek celého dne stačilo, ale já šla dál, že si chvilku sednu v té nádražní hale. Jak tak sedím na té lavičce, začali mě míjet lidé. Vsedě člověk vnímá nejvíc dolní polovinu těla a nohy. Když jich pár prošlo kolem, rozhlédla jsem se i na ostatní v hale a pochopila, jakou moc má kultura. Tepláky! Všichni měli tepláky a když náhodou ne, tak kraťasy, ale té nejhorší kvality, co je na trhu k mání. Zlatý devadesátky! Tenkrát se nosily šusťákovky a byly docela slušivé, i když … v dnešním vedru by asi byli všichni trochu zapaření.
