Jsou místa, kde lze společenský odstup dodržovat jenom těžko. Třeba v tramvaji. Když cukne, člověk někdy stěží udrží rovnováhu a ponoří se do hlubin všelijakých myšlenek.
Stáli spolu u zadního okna tramvaje až na konci a komentovali dění na ulici, kudy projížděli. Každou chvíli je zaujala nějaká situace, místo, vzpomínka. Cestovali spolu často a projížděli stejná místa, takže konverzace byla v lehčím duchu. Co také pořád vymýšlet.
Venku bylo vedro, vzduch stál na místě, jen chvílemi zavál čerstvý z otevřených okének.
Odpovídala na jeho dotazy, ale postupně přestala vnímat, o čem se baví. Sledovala jenom jeho rty, jak se pohybují, krásně vyšpulené, pak začala prohlížet tvář a hluboké oči. Takhle zblízka ho ještě nikdy nevnímala, nevšímala si jeho výrazných tváří a jemných detailů. Slyšela ho, ale neodpovídala. Usmívala se a musela zdvíhat hlavu, aby mu viděla do očí.
„Chyť se mě,“ nabídl ruku, ale odmítla. Držela se tyče a užívala si tu chvíli v tlačenici, která nutí vnímat vzájemnou blízkost a tisknout se k tomu, kdo má naši důvěru.
Cítila sílu okamžiku, sledovala jeho rysy a v duchu přemýšlela, jestli ho políbit a prolomit hranici vymezenou stejnou profesí nebo dodržet pomyslný zákaz. Myšlenky se v hlavě praly o slovo, chvíli vítězil rozum, chvíli ďábel, který našeptával „zkus to udělat“. Nakonec se otevřely dveře a zaznělo: VÁCLAVSKÉ NÁMĚSTÍ, kde museli oba vystoupit.
Některé chvíle už se nikdy nevrátí. A pak přichází myšlenky: CO BY BYLO, KDYBY ….
