Přečetla jsem si glosu o koncertu Michala Davida k šedesátinám a vůbec jsem z ní necítila emoci, která ve mně po koncertě zůstala.
Jako neznalec a kulturní ignorant jsem si zakoupila lístky na koncert Michala Davida k jeho jubileu až někam dozadu, takže jsem viděla jen tečky, ale to mi nevadilo. Jeho hudba, ať se to někomu líbí nebo ne, mě provází celým životem. Jednak ji nelze přeslechnout, ale i proto, že jsme si jako děti hráli v naší ulici, tak jsem samozřejmě sledovala kariéru od samých začátků. Vlastně mnohem dřív, když nám hrával na školních besídkách, protože už jako dítě byl velmi nadaný. Asi by mě nenapadlo, že jednou půjdu na koncert, kde bude zpívat, ale vždycky jsme věštili, že bude muzikant. No, osud a píle rozhodly, tak jsem to šla taky oslavit.
O2 aréna byla téměř k prasknutí nacpaná a už v metru jsem slyšela, jaká jsou očekávání. Ani já a kamarádka jsme nečekaly nové písničky. Těšily jsme se na „klasiku“ z osmdesátek, na hudbu z Lásky z pasáže i Discopříběhu, na písničky s pozitivní energií, o lásce, přátelství, mejdanech, i o životě, jak jsme ho tenkrát prožívali. Některé jsme si tam odzpívali sborem, některým byla těsná židle, ale ta atmosféra byla úžasná.
Prý "přijela pouť“ - tak se občas vyjadřují glosátoři v souvislosti s Michalem Davidem. Ale mně to vůbec nevadí, mám poutě ráda. Když jsme byli děti a někdy k nám zavítala pouť, tak nás veselý kluk Vláďa všechny pozval na kolotoč a vyjednal jízdu zdarma. A ty vzpomínky se všechny vrátily, odcházela jsem úplně v jiné náladě a zatím mě to nepřešlo. Škoda, že se to nelíbilo všem, aby o něm taky psali pozitivně. Já za sebe moc děkuji a jsem ráda, že pouť zase přijela.
