Nedávno jsem byla nechtěným svědkem jednoho rozhovoru mezi mužem a ženou. Nechtěla jsem poslouchat, ale byli tak blízko, že bych si musela zacpat uši.
Seděli v maličké restauraci, věkem přiměřeně k sobě, jeden by řekl, že to bylo namlouvání, ale později se ke mně doneslo, že to byl nejspíš jen pracovní pohovor. Paní tak rozverně vyprávěla a mohu si představit, že ji na ten oběd pozval nejspíš on. A víte, co jim donesli? Pho.
Tak tohle by bylo v době mého namlouvání nemyslitelné! Tenkrát jsme si ale o polévce Pho nenechali ani zdát, protože jsme ji neznali. Měli jsme jen tak na naložené buřty. Za normálních okolností mám polévku Pho ráda, ale při představě, že mě docela pohledný muž pozve na oběd, ani by mne nenapadlo si něco takového objednat. No představte si to, dostanete tyčky nebo lžíci a tím lovíte v hluboké misce kluzké nudle dlouhé jako špagety, kousky masa, různou zeleninu, třeba kukuřici a snažíte se to strkat do pusy tak, abyste se nepocákali, neprskli na souseda. A kde je bontón?
Nudle jsou takové kluzké mrchy, něco jako šneci. Při představě, že by mě někdo pozval na oběd, přitom bych měla konverzovat a nesměla srkat, to by nebyl oběd za odměnu, ale za trest. Neumím si představit, že bych někdy při takovém obědě mohla někoho „sbalit“ nebo přesvědčit ho o svých pracovních kvalitách. Na to by se nechal nalákat jedině hodně otrlý jedinec, snad ještě Ital, ti jsou zvyklí na leccos.
No představte si to: ženská, srká nudli, která visí na bradě …. Řekněte sami, to není sexy!
