„Každý svatý má minulost. Každý hříšník má budoucnost.“ - Oscar Wilde A já dodávám: „Nezapomínejme na přítomnost!“
Vybrala jsem si hezký motivační citát, protože původně zamýšlený „Kdo se nepoučí z minulosti, je odsouzen si ji zopakovat“ mi připadal dost krutý.
Asi proto, že už také něco pamatuji a všechny vzpomínky na minulost nejsou úplně růžové. Přesto se ráda vracím do některých pocitů, které jsou sice nepřenosné, ale také nezapomenutelné. A tyhle návraty udržují mou duši v rovnováze, protože vím, že ačkoli se nám nežilo vždycky lehce, s úsměvem a láskou jsme to nakonec zvládli.
Nezapomenutelné jsou třeba okamžiky, kdy jsem jako malá holka přijela k babičce a dědovi, bydleli v chladném suterénním bytě. Dveře ze dvorku vedly do úzké kuchyně s kamny na uhlí a umyvadlem se studenou vodou. Teplá tam netekla, ale babička měla vždycky na kamnech veliký ohřátý hrnec plný vody. Z kuchyně s nábytkem, který vyráběl můj pradědeček, se vcházelo do ložnice s poctivou postelí. Před ní byl stůl a velká skleněná mísa s ovocem. Na zdi visel obraz prababičky, stále na vše dohlížela a svěřovala se jí různá tajemství. V ložnici se nikdy netopilo, bylo tam dost vyvětráno, ale v duchnách povlečených do bílého damašku, který byl bez skvrnky a řádně naškroben, se spalo krásně. Když mi bylo smutno, otevřela jsem dveře skříně a pomazlila se s rukávem babiččina kožichu.
Další vzpomínka je na máminu kuchyň, ze které se vycházelo na terasu. Od jara do podzimu byly dveře otevřené a jimi byl byt propojen s okolním světem. Výhled byl na zahradu s hruškou, do protější ulice i do oken nedalekého paneláku, takže se člověk skoro nikdy nenudil. Venku se pořád něco dělo. Máma v kuchyni žila ve dne v noci, i když měla k dispozici ještě pokoje, ale kdo by to všechno vytápěl? Pořád cítím teplý vzduch, kterým terasa v létě sálala a v takových dnech se na slunci nedalo moc vydržet.
Jsou to jen kratičké střípky vzpomínek, ale když mi zrovna není do zpěvu, vzpomenu si. Tohle je štěstí i pohlazení zároveň.
