Vnímáme je často a jsou součást našeho života. Změny. Nejvíc řešíme asi ty v politice, ale stačí i změny na úrovni pracovní a vylije se bahno, které nebylo vidět.
Jak se to říká? Když se kácí les, lítají třísky. Taky jsem to zažila.
Většinu pracovního života jsem strávila na úřadě a tam se pořád něco měnilo. To se člověk musel mít na pozoru, aby si s nikým nezadal, protože kdyby se někdo bavil víc s druhou stranou, která by případně mohla být příště na řadě a přebrat moc, to by byl doslova kariérní malér.
Přiznám se, že tyto praktiky mi byly proti srsti, pořád jsem v práci chtěla potkávat lidi, ne roboty, co řeší jenom aby byli u zdroje a postupně se z nich stávaly nekomunikativní figury, které už zajímaly jenom statistiky, osobní zájmy a drby, které by mohly být později prospěšné. Humor časem vymizel, zbyla jen nudná a nutná povinnost.
Já vím, pocit moci, ten je opojný. Mít moc ovládat zásadní věci, to může uspokojit ambice. Je to asi jako afrodisiakum a ne jenom pro muže. Ostatně na webu i v televizi je vidět, jak dokáže ovládat některé papaláše (i ženy). Může nás to rozčilovat, ale jim je to zpravidla úplně jedno. Žijí ve svých bublinách, stýkají se s omezenou komunitou, tahají za své nitky a myslí si, že jsou nedosažitelní jako bohové na Olympu.
Jenomže přiznejme si to, zpravidla jsou. V médiích proteče pár informací, navzájem se postraší trestním podáním, tím se to dostane do kompetence příslušnému úřadu a ten to po čase stejně zamete.
Pokaždé, když se bahno vyplaví, se voda zase vyčistí a plyne dál jako dřív.
Psi štěkají a karavana jede dál.
