Poslední dny mám v hlavě guláš. Ze všech těch negativních zpráv. A někdy mám pocit, že se to tam dusí a musí se to připálit. Ale věřím, že zas bude dobře.
Jenomže věřit nestačí. Mockrát jsem věřila, ale věci se nechtěly měnit. Jindy to bylo hladké, asi s trochou štěstí.
Ostatním se to radí! Stačí se zamyslet s nadhledem, pokud se mě to netýká, přesně vím, co změnit a kam se posunovat dál. Jenomže ostatní nejsou figurky z Člověče nezlob se a nestačí jen hodit kostkou, aby se někdo posunul. Musí chtít sám a bez toho nic nezměním.
A když si sama někdy nevím rady? Je dobré to nechat vyzrát, vymyslet cíl a pak si ho představovat a pořád za ním kráčet. Nečekat, až se mi přiblíží sám, člověk tomu musí trochu pomoci. Stačí málo, jen tolik, co může ovlivnit sám. Ale nedělat si hlavu s tím, co se ovlivnit nedá. Ono se někdy stává, že vítr začne foukat z opačné strany a původně zaprášenou cestu k cíli zamete.
Nadarmo se neříká, že se věci nemají řešit s horkou hlavou, že se nemá myslet příliš dopředu (i když zdravě plánovat asi ano), nemít nesmyslná očekávání a večer si probrat každý den a vyhodnotit, byť jen malé, úspěchy. No a někdy taky neúspěchy. Je potřeba si v hlavě uklidit a postupně všechno vstřebat.
Velikonoce jsou takovým hezkým svátkem, kdy se hodí v duši uklízet. Po zimě se můžeme nadechnout, načerpat novou energii, vzkřísit naději a pak se začít těšit na léto.
Já vím, pořád je třeba řešit spoustu věcí, které nás hodně zatěžují, ale v zájmu harmonie je třeba myslet na sebe. Tak klidné Velikonoce.
