Jak jsme žili v neděli večer

Dnešní televizní nabídka je opravdu rozmanitá, vezmu ovladač a přepínám. Mohu si vybrat milostný seriál, edukativní snímky, kriminálku nebo nějaký ten nekonečný seriál.

Jsem s tím ale na štíru. Nemám čas sledovat dlouhý seriál od začátku do konce. Buď mi připadaly plíživé, že jsem se nudila nebo ztratila v ději. Člověk si někdy oblíbí jen postavu, ale pak se herečka rozhodne, že skončí a už to není ono … A když je nabídka přehlcena, ubude zájmu, protože vzácnost je veličina, se kterou se počítá.

Tak jsem si taky zavzpomínala na primáře Sovu i Arnošta Blažeje, jak nás ovládali před více než čtyřiceti lety, kdy se poprvé objevili na obrazovkách a s ostatními rozehráli tu „šachovou“ partii.

Možná by se zdálo, že seriály vždycky zajímaly jenom ženské a důchodce, ale to tenkrát nebyla pravda. Tenkrát podlehli kouzlu televizních obrazovek úplně všichni. Mladé ženy hltaly Blažeje, starší primáře Sovu, všichni doktora Štrosmajera, chlapi zase Inu a doktorku Čeňkovou.

Tenkrát vypadalo typické pondělní ráno tak, že při první kávě se rozebral osud všech hlavních hrdinů, pak se věštilo, jak bude pokračovat další díl a takhle to šlo většinu týdnů, protože doba byla kolektivní. Problémy se řešily kolektivně, např. nechtěné těhotenství v potratových komisích, neshody v práci se rozebraly v odborových komisích, sama pamatuji také fluktuační komisi (při odchodu z práce), kárnou komisi (při nějakém průšvihu), komise byly vlastně skoro na všechno, takže my jsme si mohli klidně lámat hlavu s osudy smyšlených hrdinů.

Možná by tomu dnes stěží někdo uvěřil, ale tenkrát v neděli večer na ulici nechodili lidé, štamgasti si před osmou nechali načepovat pivo do džbánku a šli rychle domů, protože všichni čekali na rozuzlení. Kdyby jim uteklo, byli by úplně znemožněni. V neděli se prostě navečer zastavil čas. S tím už se počítalo i při plánování tržeb.

A dnes? Každý kouká na něco jiného, osudy hrdinů se probírají na internetu, často i dlouho dopředu a nechápaví si někdy myslí, že to, co se tam píše, se skutečně týká herců a nikoli i postav. Takže už ani není společné téma, každý žije úplně v jiné realitě.