Žijeme v moderní době. Televize na dálkový ovladač, inteligentní domácnosti, pračky, sušičky, mixéry i toustovače. Pohodlíčko.
Lednička ukrývá spoustu pokladů v obalech, které udržují potraviny životné, nápoje se chladí v PET lahvích, zelenina v mikrotenových sáčcích, jídlo na druhý den si dáváme do umělohmotné krabičky, nádobí umyje myčka. Až to všechno sníme, tak ti uvědomělí uloží plasty do určené nádoby (PET lahve, obaly od salámů a sýrů, síťky od citrónů, lahev od mléka, kelímek od kávy i mikrotenový sáček).
Neví, kam s obalem od másla, zvadlými kytkami, obaly od kávy, či nejrůznějšími obaly třeba od koření, které nejsou plastové ani papírové – tohle asi do směsných. Bioodpad by se dal zpracovat z části do kompostu, ale každý nemá zahrádku ani potřebu mít kompost, takže třeba ve městě to není řešení, zbytky od ovoce, slupky od brambor, zeleniny a zbytky jídla házíme tedy taky do směsného odpadu.
Elektrospotřebiče – ty by měly přijít do zpětného odběru, oděvů se lze zbavit do kontejnerů na textil, ale spousta odpadů ještě zbývá a někdy nevíme, co s ním.
Vzpomínám, jak jsme to řešili s odpady jednoduše, když jsem byla malá. U nás se topilo kamny. Máslo se balilo na váhu do pergamenu. Krásně se s ním zatápělo, nasáklý tukem posloužil jako podpalovač. Zeleninu nám balili do novin, ty se použily také na podpal. Pro mléko jsme chodili s konvičkou, ta se jen umyla a pak do ní šlo načepovat znovu. Pivo do džbánu. Lahve od piva a od mléka se vracely. Uzeniny i maso se balily do papíru, žádné sáčky, tácky ani mikrotény. Ony tenkrát nebyly ještě ani ledničky, to až později, takže nezbylo než nakupovat k přímé spotřebě. Papír se jednoduše hodil do kamen. A do popelnice se dával jenom popel.
Všimla jsem si, že se pořád řeší, co s přemírou plastových obalů, jak jsme zahlceni plasty. Vymýšlí se složité postupy na „odplastování“, nahradí se jinými odpady, hodně se kolem toho namluví a pořád je co řešit. Ale před půl stoletím jsme to nemuseli tolik řešit. To až v zájmu komfortu se vymyslely plastové příbory, s kterými se stejně nic nedá ukrojit, lžičky se stále rozpouští v kafi, které z plastového kelímku nikomu nechutná. To tenkrát soudruzi udělali chybu, my to víme, ale celou dobu ji opakujeme.
