Je to citlivé téma. Většinou o ní slyšíme v souvislosti s handicapovanými, seniory, šikanou dětí nebo etnických menšin. Bohužel se vyskytuje a může se dít vlastně všude.
Mluvíme o ní, když se nejedná se všemi stejně, když se s někým zachází nerovně. V době mé dřívější praxe jsem se setkávala s diskriminací etnických skupin, kdy například v restauraci odmítli obsluhovat příslušníky některé skupiny, když někam zakázali vstup dětem, raritou byl případ, kdy na fotbalové hříště měly ženy vstup zdarma, zatímco muži museli platit. Chtěli tam pozvat dámy a mysleli to dobře, přesto to nebylo rovné zacházení. Jasně, mohlo se to nějak obejít, ale nad tím už se musí přemýšlet, aby se nikdo necítil diskriminován.
V pracovně právních vztazích se hovoří o diskriminaci osob z důvodu věku, osob s handicapem, to jsou častější případy, ale je jich mnohem víc, než se zdá.
Covidová doba například odhalila nové možnosti výkonu práce, formou home office a řada zaměstnavatelů to nyní využívá. Proč ne? Už to chtělo nějakou inovaci a důvod, který se nabízí k využívání této formy práce – sladění soukromého a pracovního života – je legitimní. Na sladění pracovního a soukromého života mají snad nárok všichni, bez rozdílu. Jako benefit je to dobrá věc a po vzájemné dohodě zaměstnance a zaměstnavatele se může s výhodou využívat, kdyby ….
…. kdyby to nesvádělo ke kádrování. Pokud je součástí dohody posouzení, kdo může a kdo nemůže slaďovat soukromý život s pracovním a následné rozhodnutí, komu to zaměstnavatel povolí a komu ne, ať už má důvody jakékoli, to není rovný přístup. Kritéria pro posuzování by měla být ryze pracovní, pokud je důvodem pro zamítnutí výkonu práce z domova pouze věk nebo podmínka „být rodičem“, zavání to diskriminací taky.
Z hlediska posuzovatele přece nelze takové zamítnutí odůvodnit tím, že někdo má nebo nemá rodinu, ospravedlnit to lze jedině zájmem zaměstnavatele (například že práci nelze vykonávat z jiného místa, apod.). Pravidla by měla být nastavena stejně pro všechny a bez rozdílu.
