Co přináší život

Jednou mi kamarád vyprávěl příběhy ze svého života. Má dvě ratolesti v pubertálním věku a tak se s nimi nenudí.

Zavolala si ho do školy učitelka a na uvítanou mu podala mezi dveřmi báseň, kterou napsal jeho syn. „Nechám vás tady v klidu, až si to přečtete, tak zaťukejte, ještě si pak o tom promluvíme.“

Kamarád prý četl báseň, která byla trochu lechtivá, syn v ní popsal svoje pubertální představy a ty barvitě vyobrazil. Nepoužil žádné vulgární výrazy, popis pohlavních orgánů muže a ženy byl, prý, přesně podle mluvnice českého jazyka, v básni prý nebyly pravopisné chyby, jen snad byla, vzhledem k tomu, kde ji napsal, trochu odvážná. Ve škole se přece podobné výtvory nepíší, tam se píší diktáty a pravopisná cvičení nebo slohy, hodně asexuální.

Poté, co se pokochal dílem svého syna, které se mu zdálo zdařilé, až chvílemi pochyboval, jestli mu nechodí tajně číst na noční stolek jeho oblíbeného básníka, jehož básněmi se uspává, zaťukal na paní učitelku. „No, co tomu říkáte?“

„Já myslím, že celkem dobrý, ne?“

Paní učitelka zakroutila hlavou a prý se zatvářila udiveně. „Tak vy ho za to snad ještě pochválíte?“

„Možná, že bych měl, protože tam nejsou žádné vulgární výrazy. Jako učitelka jste zajisté četla naše české klasiky, tak už víte, že sex patří do našeho života. Teda, nevím, jak do vašeho, ale do našeho jo.“ Pak se oba rozloučili.