Někdy si připadám, že jsem „mlčící většina“, ale to není tím, že by mě věci nezajímaly. Spíš když mám pocit, že věci stejně dopadnou jinak, než bych si přála, nemá cenu se tím zabývat.
Tu poslední volbu prezidenta moc neprožívám. Ten, kdo se líbil mně neměl už od počátku moc šancí, ale to je život, nikdo se nemůže líbit všem. Rozhodla jsem se tedy počkat, kdo z koho to bude a pak se rozhodnout.
Sledovat povolební vstupy u jednotlivých kandidátů bylo poučné, tuhle atmosféru mám moc ráda. Ale ještě zajímavější je sledovat ty poslední dva týdny, chování obou kandidátů a porovnávat to. Kampaň mi, oproti těm minulým, přijde klidnější. Aspoň u nás v rodině se kvůli tomu nikdo nehádá, vlastně se všichni spíš shodují koho nevolit. Tady už nehrají roli osobní sympatie, ani strach z budoucnosti.
Hnutí ANO od počátku hraje svoji roli narušitele dřívějšího systému a nyní hlavně roli opozice. Silné opozice, jejich hlas není zanedbatelný a rozhodně se nemusí stydět za to, co dokázali. Teď nemám na mysli jednotlivé činy, ale spíš sílu vlivu. Síla vlivu se nesmí zaměňovat s nějakými dobrými úmysly. Sice je nevylučuje, ale ti, co jsou vlivní, si svůj vliv šetří hlavně pro sebe a svoje okolí. Kdyby to mysleli dobře se všemi, leccos by tady vypadalo jinak.
Ale co mi chybí nejvíc, je respekt. Vzájemný respekt a hlavně, v souvislosti s tou kampaní, respekt k voličům. Přijde mi, že by se každý hlavní aktér měl snažit ukázat v tom nejlepším světle, jak plní své povinnosti a jde příkladem voličům. Jak využívá svého vlivu k tomu, aby ovlivnil věci příští v jejich zájmu. Nikoli, u nás si Andrej udělá volno, vycházku na Hrad, pročistí hlavu na výstavě klenotů a pak se snad ještě prošel k Jezulátku požádat o podporu.
Je to sice i moje oblíbená trasa, ale v jeho kůži bych si to nedovolila. Není to ukázka respektu k voličům, který už mu někam vymizel. Ale respekt možná nebyl tím hlavním motivem ke kandidatuře. Aspoň mně se to tak zdá.
