Kde je to dno???

Všichni známe výraz jsem na dně ale kde, až to dno končí asi nikdo neví. Stejně jako já …….

Na začátku prázdnin jsme s celou rodinou, já, manželka a naše dvě děti strávili příjemnou dovolenou na ostrově Korfu. Po dovolené začal běžný prázdninový program s vystřídáním práce, dovolené a dětského tábora. Prostě běžné rozdělení času prázdnin mezi celou rodinu.

V polovině srpna začala moje cesta ke hledání dna mých možností.

Manželka trávila tu dobu část prázdnin na chalupě rodičů s dětmi a blížil se víkend kdy jsem ji měl vystřídat. V průběhu týdne ale volali děti, že mamince je nějak divně a musela k lékaři s tlakem. Nelenil jsem a vzal si dovolenou o dva dni dříve. Po mém příjezdu jsem kromě utahaného výrazu v jejím obličeji nic nepozoroval. Druhý den jsem ale viděl její problém, držela sotva rovnováhu a motala se po zahradě a odpočívala s tím, že to dělá ten tlak. Přijeli tam i její rodiče na víkend. Rozhodl jsem se, že i proti její vůli a jejích rodičů ji naložím do auta a odvezu do nemocnice.

Večer jsme tam dojeli a tam si ji nechali na pozorování. Druhý den zazvonil telefon a jestli mohu přijet do nemocnice. V předtuše nějakého problému jsem tam byl za pár minut a dostal první zásah, který sráží ke zmíněnému dnu. Vaše paní má krvácení do mozku zněl ten verdikt.

V tu chvíli mi toho projelo hlavou strašně moc během minuty. Manželce v 36 letech a mozková příhoda.

Po tomto prvním zásahu osudu jsem si prvně řekl jsem na dně. Dvě děti 10 a 14 let, manželka v takovém stavu, práce, konec prázdnin a příprava na školu. Nejsem ale z těch co nad sebou jen brečí.

Přes neděli, než přijely děti jsem přemýšlel co dál a našel řešení. Děti jsem si posadil a seznámil je s tím co se stalo bez lži a zkreslování vážnosti situace. Udělali jsme si plán a rozpis co kdo bude dělat a mít na starost teď a až se nám maminka vrátí z nemocnice.

To dno nebylo tak hrozné jenže …………..

Po čase manželčina pobytu v nemocnici se její stav, až nečekaně dobře a rychle zlepšoval. Její stav byl vážný ale její touha k životu byla a je velice silná a to jí pomohlo. No a po tom přišlo to výše napsané jenže. Při jedné návštěvě v nemocnici jsem u její postele uviděl chlápka a ten ji drží za ruku. Po jeho odchodu mi sdělila, že se chce rozvést a není cesty zpět.

Nebudu tu vypisovat všechny podrobnosti ale cestu domů jsem šel nevím kudy, nevím jak.

Tady přišlo druhé K.O. se kterým jsem vůbec nepočítal.

Opět klesání ke dnu.

Po příchodu domů jsem byl doma a přesto nebyl. Děti vidí, že se něco děje a čekají co bude a chtějí vědět co se stalo. Řekl jsem jim opět pravdu a v tu chvíli mě nejspíš zachránila jejich bezprostřední reakce. „Táto nebuď smutný, my chceme zůstat s tebou“.

To bylo to co mě odrazilo opět ode dna zpět vzhůru.

Při téhle cestě vzhůru jsem si říkal, to bude v pohodě jenže ………….

Za pár dnů jedu autem z práce abych vyzvedl syna od babičky ale ouha, jeden šedesátiletý bambula byl proti a vyjel si z vedlejší silnice jen tak lehce na hlavní (prý si kontroloval druhou stranu) a zdemoloval mojí celou pravou stranu auta. Naštěstí jsem krom šoku a boule na hlavě neutrpěl jiný úraz.

Při cestě vzhůru tedy vlastně padám dolů ale jak dlouho to ještě může být ????????

Zbývá už jen pár maličkostí jako je můj odchod s dětmi z domova, protože manželka nás tam v klidu nenechala a po jejím návratu z nemocnice bydlela u rodičů dva měsíce a pak nám přišla znepříjemňovat to, že se děti rozhodly zůstat se mnou.

Tady jsem zase stoupl o něco blíže ke dnu ale zachránilo mě rozhodnutí soudu o svěření dětí do mé péče.

Azyl nám poskytnuli moji rodiče a nebýt toho, že je tady krize, která mě může připravit o práci a tím možnost si vzít překlenovací úvěr na vyplacení manželky z bytu a čeká mě sporný rozvod, protože domluvit se s mojí bývalou je nadlidský úkol.

Žiji vlastně spokojeně u samého dna ale pořád se přesvědčuji, že ten náš život vlastně žádné dno nemá, protože když už si člověk myslí „JSEM NA DNĚ“ tak zcela určitě není.

Jako při tomhle psaní já – bolí mě zub, pak, že už nemůže být hůř.