Že demokracie není pro všechny stejně, už víme všichni. Ale na kolik demokracie má každý občan právo? Odpověď je prostá.
Každý občan bez rozdílu pohlaví a politické příslušnosti má právo na takovou porci demokracie, kolik peněz na ní má. Málo peněz automaticky znamená málo demokracie. Hodně peněz znamená o hodně víc demokracie. Demokracie se totiž u nás kupuje. Tak to zavedl Václav Klaus.
Ne nadarmo se říká, že všechno má svou hodnotu. Je jen otázka, jakou cenu jsme ochotni zaplatit. Někdo na ten nákup má a někdo nemá. Někdo si demokracii kupuje prodáváním jiných a jiný si ji kupuje kupování jiných. Jsou tu i ti, co se demokracie – tedy práva se svobodně a se vší vážností rádi vzdají, když jim za to něco padne do klína. Naprosto svobodně. Čili demokraticky. Říká se jim „politici“.
Na druhé straně jsou kmotři a lobbisté, kteří naopak právo se rozhodnout (nejlépe i za ostatní) kupují. Kupují si kohokoliv, kdo jim je užitečný. Svobodně z vlastní volby. Tedy opět naprosto demokraticky.
No a ti, co mají jen na to, aby nějak žili, si prostě demokracii koupit nemohou. Ale aby to nebylo tak skličující, mohou se demokraticky rozhodnout při svobodných = demokratických volbách.
Říká se tomu přímá demokracie. To "přímá" je zjevně myšleno tak, že všechno jde klidně přímo, bez skrupulí, bez studu, bez zábran a hlavně – bez trestu.
Ovšem běda tomu, kdo na demokracii sáhne! V tu chvíli politik, kmotr i lobbista jsou ohroženi na svých demokratických právech a volají po nápravě. Všichni chtějí demokratický proces, demokratické volby, demokratické rozuzlení (rozuměj „návrat“) a demokracii zpět do svých rukou.
P.S. Zkrátka každému tolik demokracie, na kolik má. Samozřejmě nikoliv na kolik demokracie má právo ale na kolik demokracie má peněz.
