Nekonečný boj o jeden čas je vlastně jen bojem za vlastní neschopnost se zviditelnit jinak. Proč se to děje a jaké jsou asi ty pravé důvody, že časový posun lidem vadí?
A opět tu máme po půl roce mnoho těch, co sotva rozdýchali jednu změnu času, začínají rozdýchávat další změnu. Hodina plus nebo minus jim dává údajně velmi zabrat. Nespí, nejí, tloustnou nebo hubnou, mají problémy všeho možného druhu… které by měli mít kdykoliv, když změní časové pásmo. Nebo to je jiná pohádka?
Nedávno jsem slyšel jednu zapomenutou političku, která na úvod svých názorů na nějakou situaci uvedla, že je nyní celá rozhozená, protože spí a žije o hodinu jinak. A za chvíli už do rádia volali hodinoví hypochondři z celé republiky, jak trpí dvakrát ročně jako zvířata a sotva se z jedné přechodové fáze času dostanou, je tu druhá.
Přitom velká část těchto lidí cestuje po Evropě i mimo ni. Osobně pro mě je daleko větší šok změnit časové pásmo o nějakou tu hodinu během krátké doby tam a zpět. K tomu stačí vycestovat na dovolenou nebo pracovně už jen do Anglie, Severního Irska, Portugalska, Řecka, Egypta, Turecka, Ukrajiny nebo Finska. Natož pak vycestovat někam dál. Je jedno, jestli na Východ nebo západ. Ale rozdíl tu patrně je. Zatímco „huhlalové“ kritizují změnu vynucenou dvakrát do roka, patrně mlčí o změnách, které si vyrobí sami cestováním. To je ale asi jiná písnička.
Osobně si myslím, že mezi zastánci jednotného času je naprostá většina těch, co neradi vstávají, když musí a je jedno, jestli je to o hodinu jinak nebo každý den. Ten, kdo ponocuje s tím bude mít problém spíš, než ten kdo si jde lehnout – třeba relativně – brzy. Když se nevyspím dobře, tedy spím příliš krátce nebo příliš dlouho, je to pak na mě znát. Srovnat se s hodinovým posunem se evidentně daří lépe, pokud můžete spát déle. To také ukazuje anketa, když se čas o hodinu posouvá vzad, tedy na zimní. V tuhle změnu se „remcalů“ objevuje nějak výrazně méně.
Když seberete lidem hodiny a budíky a necháte je jít spát, kdy oni sami chtějí, bez ohledu na to, kdy musí vstávat kvůli nějaké činnosti, zjistíte, že hlavní ukazatel je to, zda je venku světlo nebo tma. Bez ohledu na čas bude jeden člověk tvrdit, že vstávat za tmy je proti jeho nátuře, byť bude vstávat v osm ráno. Hledat „zdravotní problémy“ za posunem času mi připadá přinejmenším jako hledání důvodů, jak dát vědět o sobě a svém způsobu života než jako smysluplný boj za jednotný čas.
Dnes už bych posun času nespojoval s nějakou úsporou elektrické energie ale s tím, že v létě si chci světlo užívat déle, zatímco v zimě je to pro krátký den stejně jedno.
P.S. O délce spánku stejně nakonec – pokud to jde – rozhodne každý sám a jeho tělo mu to dá najevo.
