Proč všechny telenovely končí happyendem?

Nejdříve neštěstí, smůla, katastrofy a pak láska a romantika až do posledního…dílu. Ale jak by to bylo dál, kdyby nějaké pokračování bylo?

Blbnutí hlav vzbuzováním nerealizovatelných tužeb, snů a růžových představ, které vyvolávají všechny romantické telenovely v dívkách a ženách všech generací, se musí nakonec projevit jen negativně. I ta nejromantičtější telenovela by v reálu nemohla skončit nějakým konstatováním, že žili v lásce a romantice až do smrti. Pokud by se nejednalo o smrt násilnou nebo zcela nečekanou, třeba při nějaké nehodě.

Když taková televizní slátanina končí romantickou svatbou, ještě to neznamená, že by za pár let všechno fungovalo stále stejně. Bylo by to nejspíš třeba takto…

Po 10-ti letech je ONA už ne tak mladá, krásná, hebký hlásek se mírně změnil na vichřici, hlavně když „miláček“ přestal být dostatečně chápavý a romantický. A jestli ještě ke všemu trochu zchudnul nebo se změnil i oboustranný vztah zoficiálněním spojení formou megaromantické svatby a přišly dny všední, už se vztah rozhodně změnil. Ale to žádná romantická duše NEPOTŘEBUJE slyšet. To je prostě denní realita, která je nezajímavá, nudná, šedá, na nic…  No a ON, pan božský už také pozbyl síly na permanentní tokání a dvoření, romantické dny a večery, bouřlivé noci… musí přece také pracovat a řešit i nepříjemné věci. Prostě najednou je po pohádce.

Tu vystřídá český seriál typu Beverly Hills, tedy „každý s každým a nejméně dvakrát“, aby bylo co točit. Romantiku střídá rozčarování, svatby jsou jen předehrou k rozvodu, hřeší „holky“ i „kluci“… Prostě i tady už to je přehnaná a přehraná rádoby realita. Jen druhý, protilehlý mantinel romantické telenovely. Ale i tady je potřeba všechny díly a řady zakončit nějakým šťastným koncem, který potká nejméně polovinu seriálových postav. Zlí prohrají a dobří vyhrají. A jsme tam, kde je telenovela. V nereálném konci.

Proč to tak je? Protože by se na to nikdo nekoukal. Kdyby se rozumně řešily všechny lidské vztahy, hrálo s otevřenými kartami, kdyby romantika byla přiměřená, …

Co si ale vzít z takových televizních filmových pořadů? To nejkrásnější a nejromantičtější? A pak se divit, jak to dopadlo? To už není problém tvůrců scénářů. To je problém Váš.  Ona chce romantického muže svých ( televizních) snů, co je pozorný a myslí jen a jen na ní a on chce sexuálně přitažlivou, vždy svolnou a jemu se oddávající kočičku, která je nenáročná, milá a chápající.

Namísto toho je tu chrápající, stárnoucí chlap, co sotva vzpomene na nějaké výročí, natož aby koupil kytku jen tak. Chlap, co se při slově „romantika“ vyděsí k smrti, protože má třeba za sebou perný den a je mu jasné, že dnes v divadle usne, ale přesto to riskne a pak má týden tichou domácnost. A na druhé straně je migrénou a vyčerpaností zmítaná, marně se stárnutí bránící žena, co bojuje s kily a nejraději by všechny mladé holky v okolí nechala odstranit. Unavená denním koloběhem a marně doufající, že se večer ten její promění v prince a prožije s ním alespoň krátkou, romantickou pohádku…

A pak si stačí jít pustit televizi na ženském, kanále a už se rýsuje drama. Jak to, že to jinde jde a mě ne a ne? Že se srovnává výmysl s realitou a jen pouhé přání nestačí? Nejlépe to vystihuje scénka s Helenou Růžičkovou ve filmu „Slunce, seno, jahody“, kdy ona sleduje romantickou scénu s Angelikou, toužící „aby to napoprvé byl někdo mladý a krásný“, u čehož se vyčítavě ohlédne na spícího manžela… a následně vypnou proud.

Prostě pohádky jsou pohádky a ty šťastně končit mohou, protože jsou to pohádky. To platí i o telenovelách ale už to v plném rozsahu neplatí o normálním životě.

P.S. Leda že by telenovely přecházely ve volném pokračování do dramat či rovnou kriminálních příběhů typu „To je vražda…“ Jako je to v reálném životě