Proč politici vítají uprchlíky v zemi jim zaslíbené?

Jaký je rozdíl mezi politikem a dlouholetým nezaměstnaným? Politici už dávno nežijí v reálném světě lidí. Mnoho nezaměstnaných a zejména sociálně vyloučených je na tom obdobně.

Pravidelné sociální dávky na jedné straně a pravidelný „slušný“ plat politika jsou základem bezstarostnosti. Pro sociální dávky pro celou, mnohačlennou rodinu jsou stejně výhodné, jako plat poslance či placeného politika včetně náhrad a mnoha úlev. Je to jistota, která je téměř skálou.

Rozhodovat se o skutečných problémech obě skupiny téměř bezvýhradně míjí. Politik, včas měnicí stranu si svoji karieru dokáže udržet mnoho let. Řada politiků už dávno zapomněla, co je to živit se prací. Mnozí to ani nikdy nezkusili. Přesto ovládají svými rozhodnutími ty, kteří v reálném světě žijí a žít musí.

Příkladů najdete na desítky rovnou „z voleje“. Oba poslední prezidenti (současný a minulý), řada poslanců v čele s místopředsedou TOP09 díky tomu, že se nechávají živit státem, už nejsou schopni se do normálního života vrátit. Tak jako nenaučíte pracovat letitého příjemce sociálních dávek, nenaučíte pracovat dlouholetého politika. To s sebou nese mnoho nepochopitelných rozhodnutí.  

To proto se pak třeba europolitici a europoslanci klidně dohodnou na přijímání uprchlíků, které upřednostní před vlastními, domácími, chudými a sociálně potřebnými. Klidně zruší řadu sociálních programu a peníze dají na „záchranu“ uprchlíků. Dokonce se ohánějí slovy jako soucit a solidarita. Nikdy je nenapadne, že soucit, solidaritu a pomoc potřebují občané jejich vlastní země. Že v zemi žijí lidé, odkázaní na jakoukoliv pomoc, za kterou jsou vděčni a ochotni být státu užiteční? Kdo kde na politické úrovni bude oslňovat tím, že pomohl zdravotně postiženým, lidem, co přišli o práci a dětem bez rodičů? Ale oslňovat tím, že přijmeme početné skupiny cizinců, naprosto odlišného kulturního i náboženského původu, nezvyklé pracovat, nevzdělané a nezačlenitelné do společnosti – to je dnes politicky „cool“. Ukážeme jim krásy naší země, dáme jim jídlo, program pro jejich „volný čas“, poskytneme zdravotní péči a veškerý servis ubytování, dáme jim kapesné, oblečení, uvaříme jim jejich jídlo a budeme doufat, že se jim u nás bude líbit a odezvou bude, že přijdou další.

V podstatě podle politiků bude třeba jižní pobřeží Itálie lemováno billboardy: „Přijďte do Česka, je to Vaše budoucí domovina“ nebo „Doživotní dovolená v ČR na útraty státu“ (daňových poplatníků). Aby se u nás cítili jako doma, umožníme jim žít podle jejich náboženství a životního stylu. Vytvoříme pro ně lidsky důstojné, životní podmínky. Co na tom, že náklady na jejich pobyt by mohly pomoci těm, co jsou odkázáni na veřejné sbírky, na milodary a charitu a solidaritu obyčejných lidí?

Nyní jsou uprchlíci vděční, že našli klidnou zemi a ta se o ně stará. Ale to jim za čas přestane stačit. Budou se nudit a budou chtít víc. Budou chtít to, co jiné komunity a etnika. Navíc budou chtít řešit svoje náboženské potřeby. Bude v uprchlických zařízeních platit právo šaríja? Nebudou muset obyvatelé přilehlých obcí chodit ven zahaleni, aby nepobuřovali nábožensky založené cizince, když jim dají vycházky?

To všechno jsou problémy a otázky, které politici neřeší a řešit hnedtak nebudou. Oni jsou politiky ze zcela zištných důvodů. Ne proto, aby se lidé nemuseli o svou existenci bát. A to nejen na úkor uprchlíků a notoricky nepřizpůsobivých a nesoudných, v reálném světě nežijících politiků.

P.S. A jak se ukazuje, je jedno, jde-li o Česko, Německo, Belgii či jiný eurostát. Politici jsou všude stejného zrna.