Všichni už víme, že za státní peníze se dá pořídit všechno. Od Grippenů po kvalitní erotiku i lásku. Otázka je, jestli to za to stojí.
Jsou asi pryč doby, kdy si pan ředitel nějakého podniku dovolil užívat milostných hrátek za firemní peníze. I když možná že i dnes jsou fondy na kulturu, do kterých výdaje za „masážní služby“ lze schovat jako bonus pro správní radu a ředitele. Když se to nechá rozepsat na chlebíčky a džus…
Daleko lépe na tom jsou ti, kterým je to nabídnuto jako „bonus“ za jejich vstřícnost v rámci zahraničního výjezdu. Za ně to platí někdo jiný a ten to dá do nákladů jako „poskytnuté pohoštění v rámci konference, služby delegátek nebo kulturní program“.
Jak to ale vyúčtovat, když jste vysoko postaveným politikem? Billa Clintona to stálo karieru prezidenta. Manželka to nějak zkousla ale Bill si Moniku nevzal. Každopádně – ona to dělala z lásky a zadarmo. Jak jinak. Vždyť americký prezident nemá ani „floka“. I kreditky má v sejfu někde v podzemí. Pravda, může si nechat najmout tajnou službou nějaký hotelový pokoj, kde si po náročném úřadování dovolí trochu toho „rozmazlování“. Ale rozhodně si svou „důvěrnou přítelkyni“ nedosadí do úřadu, kde jí dá neomezenou moc.
To u nás je to jiná liga. Ženy jsou tu daleko dravější a neváhají jít přes mrtvoly. „Být ženatý“ neznamená, že je to nezměnitelné. Stačí ukázat, že je co vylepšovat a pak to zúročit. Lov žen v politických vodách není ničím ojedinělým. Dravost „náctek“ i těch v kategorii krátce po „cetinách“. po nástupu do prvního zaměstnání je s tím srovnatelná. Přece si nenarazí nějakého nelukrativního partnera. Ideál je otec od rodiny, co už je třeba čtvrt století řádně fungujícím manželem, s přiměřeným platem a již karieru nehonícím, usazeným a hlavně ověřeným či prověřeným „kouskem“. Trocha romantiky a osobní iniciativy při společném listování Kámasútrou a jak to panečku běží všechno jinak.
Za věrné služby dostávají kamarádi trafiky v dozorčích radách státních firem a kamarádky mohou dostat ještě více. No a s jídlem roste chuť. Která by si nechala utéct třeba premiéra? O prezidentovi ani nemluvě. Tedy s výjimkou toho současného. Kde asi nyní pracují všechny ty milenky, co se postu manželky nedočkaly? Některé hledají další „uplatnění na trhu“, jiné tolik štěstí a odvahy už nemají a tak se holt musí spokojit s málem.
Ale že by záchrana milenky šla cestou rozvodu, pádu vlastní kariery, sňatkem pro zabránění výkonu spravedlnosti (proti rodinnému příslušníkovi se nesvědčí) a nakonec ještě změna výpovědi o tom, jak to vlastně bylo? To je zase možné jen u nás. Nyní bude Pan Nečas měnit svou výpověď o sledování a dalších aktivitách současné manželky tak, aby nebyla v její neprospěch. Křivé svědectví holt riskne. Asi mu to stojí za to. Ovšem ta skutečná pravda bude asi ještě někde jinde. Možná že „hodně zlobil“ a byl u toho nachytaný. Takové fotografie nebo dokumenty, které by o tom mohly náhle vyplout na světlo denní, by mohly byt ještě nepříjemnější, než už situace je. Monika Lewinská měla schované potřísněné šaty. Co má schované paní Nečasová? To se nikdo nedozví, pokud by nemusela nastoupit jako odsouzená k výkonu trestu.
Můžete si říkat, že „co mi je do toho“. Jistě – téměř nic. Jen maličkost. Že se to všechno dělo i za moje peníze daňového poplatníka. A za ty peníze se to děje dál. Proč ne, když je jich stále dost?
A všichni viníci jsou náhle bez viny. Václavem Klausem počínaje a paní Nečasovou (ne)konče. To je princip demokracie, kterou jsme si vycinkali. Stála nám za to? Někomu rozhodně ano. Vždyť v tom byly, jsou a budou vždy velké prachy a moc.
P.S. Zeptejte se pana Nečase, jestli jemu to stálo za to… Vyměnit všechno za jednu - doufejme - milovanou ženu.
