„děkujeme, odcházíme,… ale chceme se vrátit, kdyby to nevyšlo. Vezmete nás zpět?“ Tak to je přesně to, co ukazuje, co jsou svým charakterem zač ti, co výzvu podepsali…
Odhodlání odejít a demonstrovat tím, že to myslím vážně se asi mnohde stane jen fraškou. Vyhrožovat odchodem za lepším a pak se vrátit nebo si to včas rozmyslet ukazuje na to, že od začátku tu byly zadní vrátka. „Kdyby nám to nevyšlo, tak budeme dělat, jako že nic a zůstaneme". I Rómové to dotáhli dál. Odešli do Kanady. Sice se neslavně vrátili, ale měli víc odvahy než lékaři. Proč asi? Protože jim o tolik nešlo?
Co by asi lékaři dělali, kdyby jim po výpovědi bylo nabídnuto místo jako nově příchozímu? S e zkušební dobou a nástupním platem… Co by na to říkali? Začala by nová akce „děkujeme – nepřijmeme“?
Každopádně v očích ostatních lidí všichni ti, co podepsali, se stanou jen tlučhubami. Těmi, co „křičí, ale skutek utek“. Jak se zdá, pro řadu „odcházejících“ to bylo něco jako organizovaná demonstrativní sebevražda. Škodolibě mě napadá, co jim pomoci jí dokonat? Pokud byste sami kdekoliv jinde, v nějaké firmě, podniku, dali výpověď, určitě byste měli pár problémů, vzít jí zpět. A určitě by Vám zaměstnavatel ukázal, že tak, jak si vážíte Vy jeho, váží si i on Vás. Tedy vůbec. A podle toho by Vás zařadil na odpovídající místo s odpovídajícím platem a smlouvou. Nejlépe na dobu určitou. Kdyby Vás zase napadlo, že půjdete tam, kde na Vás čekají s otevřenou náručí.
P.S. Výhodou Rómů je, že nejsou zaměstnáni a tak nejsou žádnou formou vázáni. Prosto si dělají, co chtějí a dokážou to dostat i zpět, pokud se jim plány nezdaří. A lékaři ????
