Když si žena o sobě myslí, že je dokonalá kuchařka, přihlásí se do „Prostřeno!“, aby nakonec zjistila, že to tak není. Ale proč se neztrapnit před národem, když je to o soutěž o peníze?
S přibývajícími díly oblíbeného i proklínaného pořadu o vaření, kde se střídá každý týden nová parta „excelentních kuchařů a kuchařek“ v roli hostitelské i návštěvnické získávám pocit, že opravdu je něco v nepořádku.
Když pominu fakt, že se pořad zvrhnul v souboj v taktiky s pomluvami, pokrytectvím a sebechválou, která nějak nemá opodstatnění, pak i samotný výběr a příprava pokrmů je často zoufalá.
Tvrdit, že skvěle vařím a pak předvést, jak neznám nic jiného, než to, co vařím nebo co najdu na internetu, se nedá nazvat uměním vařit. Když se k tomu přidá experimentování s něčím neznámým, vyjadřováním se k jídlům, které v životě nepotkaly chuťové buňky hodnotící osoby či obvyklá fráze „to uznám, ale nevařím to“ a „znám to ale nevím, z čeho se to dělá“, připadám si jako bych sledoval přenosy z jednání vlády nebo poslanecké sněmovny.
Kdysi měla hra smysl v tom, že každý vařil to, co běžně vaří. Dnes bez internetu ani ránu a výsledky jsou ještě o to žalostnější. Říct: „ tohle mám rád/ráda“ a vařit to poprvé nebo vyjmenovat seznam toho, co nejím-nemusím, ať už pro to, že jím zdravě nebo něco zkrátka nejím, není o nějakém kuchařském klání. Je to jen o exhibici a touze urvat si výhru díky taktice, pomluvám a pohanění výkonu za zády někoho druhého.
Také se bavím vařením a rád ochutnávám nová jídla. Ať už z české kuchyně nebo kdekoliv na světě. Je jen jedno jídlo, které bych asi nejedl, ale to se v české kuchyni snad téměř už neobjevuje, tedy s výjimkou školních jídelen. Správný kuchař musí minimálně řádně ochutnat. Odmítnout s tím, že tohle tedy nejím a hlásit se do soutěže o vaření je stejné, jako se hlásit na matematicko-fyzikální fakultu s tím, že rovnice nesnáším a zásadně neberu v potaz některé fyzikální veličiny. Když už se do pořadu o vaření hlásit, tak s tím, co znám jako své boty a rozhodně se ničemu nevyhýbat.
Žádný učený z nebe nespadl, ale v tomhle pořadu je na začátku každý víc než Polreich a kdy dojde na činy, jsou výsledky někde jinde. Situace je jen o to vypjatější, když se sejdou jen samé ženy, které – bůhví proč - považují umění dobře vařit za sobě vlastní. Když se jako správný chlap rozhlédnu, ženy vaří hlavně ve školních jídelnách, kde se jede podle receptu. Všude jinde vaří muž. A proč to tak je?
Vysvětlení je jednoduché. Muž při všem experimentuje a zkouší. To ženy v naprosté většině děsí. Musí mít jasně daný recept a ani ten ne vždy dopadne podle očekávání. Jedinou uznávanou kuchařkou byla a je Magdalena Dobromila Rettigová. Znáte nějakou michelinskou šéfkuchařku?
Netvrdím, že každý muž je schopný být kuchař, ale má pro to se jím stát víc předpokladů než žena. Jen k tomu někdy potřebuje správný impuls. Ženy si bohužel myslí, že: „když jsem žena, musím být kuchařka“. S knihami receptů se ale kuchařkou nestane. Bude jen někým, kdo vaří, peče a smaží podle návodu. Chlap na svém kuchařském začátku také vyjde z receptů. Ty ale postupně upravuje a vylepšuje experimentováním. Někdy to vyjde, jindy ne. Ale má to svůj vývoj. Dělat šťouchané brambory podle babičky dalších 45 let po babičce se vařením nazvat dá. Přesto o kuchařském umění to nikdy nebude.
P.S. A komentovat, jak kdo bydlí a jak má uklizeno? To je další ryze ženská úchylka. Podle toho se šťastný domov rozhodně poznat nedá.
