Do práce se dá jít pěšky, jet autem, vlakem, autobusem, na kole nebo na kolečkových bruslích, na lodi, loďce či běžet. Ovšem pokud nejste europoslanec. Ten vždy letí.
Jestli chcete vědět, jak do práce létají europoslanci a jaké to je se nechtěně s nimi proletět do Bruselu, pak já už to vím… Pondělní ráno, 6:50, Václav Havel Airport Praha – čili Ruzyně. Hned dva lety v jeden čas do stejného místa. Jak jinak, než s Brussels Airlines. Když do práce, tak stylově.
Ovšem s nízkonákladovým dopravcem, aby co nejvíce zbylo z paušálu na cestovní náklady. Letenka je za pár stovek. Někdo jde tak daleko, že má tu absolutně nejlevnější – i bez občerstvení. Na co také? Najíte se doma nebo v práci. A tak shodou náhod mi aerolinky mění mé sedadlo v zadní části letadla (prý chtějí pánové sedět spolu a za to se mi dostane cti sedět mezi těmi „lepšími“, co mají i sendvič a nějaké nealko pití) za sedadlo u okna hned za byznys třídou. Tou letí jen jediný cestující a evidentně z dalekého východu.
Letadlo je zaplněné do posledního místa, stejně jako nejspíš i to druhé. Ranní „svoz elity“ do Bruselu může začít. Hned o první chvíle situace dává tušit, že to bude „zajímavé“. Páni europoslanci jsou dost svébytní cestující. Jeden cestuje s manželkou a dvěma dětmi. Asi poslední výlet do Bruselu, tak proč nevzít rodinku s sebou? Kdoví, jestli se sem ještě někdy takhle levně podívají…Další pan europoslanec má s sebou své asistenty a vládne jim pevnou rukou. Pracují, až se z nich skoro kouří. Lze věřit, že pracují pro obyčejné lidi? No, pár dní před koncem volebního období asi pracují hlavně pro sebe. Za mnou sedí nějaký „moudrý a konspirace plný“ poslanec. Mele hubou celou cestu a připomíná to legendární parodiií na kapříky, co připlavali nebo odplavali. Věta jako: „ Já jsme mu naznačil, ale von jako víš co, protože asi to ne to, ale mohlo by se tam s tím jakože tak, protože pak by se to nějak hnulo…“ Následovala řada slovních důkazů o činorodosti onoho pána a jeho - jak se sám viděl – důležitosti. Další si četli v nějakých směrnicích a bulletinech, do kterých vehementně mnozí čmárali jakési poznámky. Asi domácí úkol, tak aby to bylo vidět, …“že se s tím to, jako že na tom makali a tak…“
Když pak z letadla měli vystoupit, skoro se jim nechtělo. Mnohé asi čekal náročný den. Běhání po obchodech, stěhování kancelářského vybavení domů ve stylu „malá (velká) domů“, loučení se s kolegy a týden uteče, ani nevíš jak… Ta hodina s nimi v letadle mi stačila k tomu, abych byl ještě větším odpůrcem europarlametního šaškování. Za milion a dvě sta tisíc měsíčně fakt parádní kauf. No, koryta se prostřídají. Staří čuníci, vykrmení a zajištění rentou si najdou místo na „dožití“ a když si s sebou vezmou pár cenných informací, leckde jim flek nebo trafiku nabídnou. Tak hlavně aby životní standard nešel moc dolů.
Byl jsem nakonec rád, že jsem z Bruselu letěl dál a bez jejich přítomnosti. Ta mi stačila až-až.
P.S. Zpátky jsem se raději vracel přes Frankfurt…
