Co dnes znamená svoboda slova, když je tu cenzura a ti, kteří na to mají nejmenší právo, určují, co se smí a co se nesmí říkat.
Politici se svévolně stávají církví ze středověku. Hon na čarodějnice se změnil na hon na ty, co říkají, co si skutečně myslí a není to v souladu s obecně rádoby-platnými názory. Když politik hrabe do vlastní kapsy, káže vodu a sám pije nejlepší alkohol, vyžírá si na doraz z daní a ještě poškozuje vlastní zemi, je to stejné, jako to dělala a dodnes dělá církev. Jedni musí žít podle druhých a běda jim, pokud se pokusí zprotivit se.
Dnešní tažení pro uprchlíky je obdobou tažení křesťanských a jiných církevních zástupců za polidštěním – tedy na víru obrácení – „divochů, Maurů a dalších nekřesťansky smýšlejících“. Jenže nyní se to celé obrátilo a o „polidštění“ dosud nemuslimských částí Evropy se postarají politici a vstřícná politika k náboženství a představám o životě podle muslimů. Až to doma přestane bavit Indy, třeba také vyrazí za lepším životem do Evropy.
A tak pak se tu budeme handrkovat, jestli náš životní styl a názory náhodou neurážejí ty, co přišli jako uprchlíci a protože banda tupých a pouze ve svůj prospěch smýšlejících politiků a pár „sluníčkářů“ bude chtít trestat ty, co budou tisícileté tradice a hodnoty, historicky doložitelné, vytvořené skutečnými obyvateli Evropy, hájit a bránit.
Nesměli jsme téměř čtvrt století nic říkat proti velkému ruskému bratrovi. I když to byla pravda, byla trestaná. Dnes, opět po čtvrt století, nesmíme říkat nic proti situaci kolem uprchlické krize, nesmíme nic říkat o nikdy nepracujících parazitech na sociálních systémech a pokud se najde někdo takový, lynčují ho politici, média a nakonec i soudy za rasovou nesnášenlivost, xenofóbii a neopodstatněné předsudky. Říkat pravdu trestala církev a dnes politici. Navzdory tomu, že jsou to ti nejhorší z nejhorších. Ale bohužel – mají tu moc.
Jestli v naší zemi bude dál potíraná základní práva slušných lidí, budou trestáni za poukazování na to špatné, nastane opět doba temna. Teprve pak se zvedne vlna spravedlivého odporu a hněvu, které dnes říkají „extrémismus“.
Jestli chceme žít jako Češi v České zemi, s českými tradicemi a politici jsou proti, měli bychom jim to dát jasně najevo ne zvednutým ukazováčkem ale volebním výsledkem. A s ubývajícími dny do voleb a přibývajícími negativními náladami obyvatel se bude i stupňovat souznění s kýmkoliv, kdo bude konečně tu správnou politiku chtít udělat a ne jen slibovat.
Pokud mi k mému snu pomůže „extrémismus“, zachovám se stejně, jako naši politici. Co mi vyhovuje, to budu preferovat. Jsem Čech a tím hodlám zůstat se vším všady, tedy i tím, že budu říkat věci, co mohou někomu být nepříjemné.
P.S. Jinak za pár let bude většina národa v menšině proti menšině, držící většinu v šachu.
