„Co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi“.

Co je dovoleno politikovi, není dovoleno občanovi? Výjimky ze zákonů a jiný výklad Ústavy pro politiky zavání šikanou národa. Máme jednu Ústavu a jedny zákony. Pro všechny!

Hrátky na politické, netrestatelné  božstvo musí skončit tak či tak.  Výklady o tom, že „takovéhle“ jednání není v případě politiky korupce ale v případě soukromého sektoru ano, že se to v politice prostě tak děje naprosto normálně a je to součástí politických vyjednávání jsou nestoudností nejhrubšího zrna.

Že to tu zavedl otec novodobého politického i majetkového zločinu V. Klaus pod jménem demokracie či dokonce parlamentní demokracie a tržní ekonomika, to vědí všichni. Mimo něj samého. Ale vydávat to, co je protizákonné pro jednoho za legální pro druhého, to už je opravdu na hraně. To, že to dosud nebylo trestné je jen proto, že se nenašel nikdo, kdo by to skutečně za trestné veřejně označil a ještě doložil přesnou citací slov litery zákona.

Navíc tu jde o uplácení veřejnými prostředky, nikoliv vlastními penězi či majetkem. I strany mají převážnou část majetku a prostředků od daňových poplatníků, ne ze svých kapes. A to samé platí o trafikách při politickém kupčení.

Bezostyšné kradení a přerozdělování cizích prostředků je prý standardní politické řešení a patří tzv. k politickému koloritu. Nedělám si iluze, že jinde to tak nefunguje, ale u nás se to stalo otevřenou a naprosto nepostižitelnou formou chování politiků a lobistů.  Jen díky tomu, že nebyla síla, která by je umravnila. Naopak je tu nadbytek těch, co by rádi „volnost svého konání“ ještě pořádně zvětšili.

Mít 150 milionů v tajných schránkách a desítky kilogramů zlata, zřejmě patří k tomu všemu. Mít prostředky a koupit si svého politika nebo vysokého státního úředníka je u nás natolik běžné, jako si koupit housku nebo pivo. Prokázat původ prostředků se asi nikomu nepodaří, ale podaří se dokázat, kdo si koho koupil a co za to kdo dostal. Paradoxně dílky stejným zbraním, jaké se používají proti komukoliv jinému.

Odposlechy se ukázaly jako nutná zbraň proti všem darebákům a zejména nyní i proti politikům. Slušný člověk, dbalý zákonů se sice může terčem odposlechů stát také, ale když se nemá čeho obávat, protože trestnou činnost nepáchá, může mu to být maximálně nepříjemné jako vědomí, že může být odposlouchávaný.  Bránit se odposlechům když jsem lump, zločinec a politik v jedné osobě argumentem, že jde o zásah do lidských práv na svobodu a demokracii je jen ubohá výmluva.

Co ale špatné je, když odposlechy a šmírování organizuje člověk, je zneužívá záměrně ve svůj nebo cizí prospěch a za státní peníze a využití státních prostředků. Tady už nemůže platit ani ono „Co je povoleno bohovi…“ ačkoliv se dotyčná osoba za boha nebo poloboha považuje. Zneužití moci trestné je a zneužití moci je i přidělení trafiky nebo výhody, která není z vlastních zdrojů ale je ze státního majetku či financí.

P.S. To že takové chování nebylo trestané včera a dnes už ano je jen zpoždění ve výkonu práva. Trestné to bylo, je a bude vždy.