Musím dát

Dcery mají jen jeden kroužek,ale 2x týdně...ostatní volný čas je na nich.

Podobné "ambi-matky z hudebky" jsem měla také čest poznat. Člověk si vedle nich připadá jak totální mimoň, že svým dětem nevyplnil každičkou minutu volného času, ale dal je jen na jeden! kroužek. Krom toho, je to i otázka financí.

Já když pozoruji dnešní děti, vidím že jsou nejspokojenější doma u svých počítačů. Během prázdnin totiž na ulici téměř žádné nevidíte, všechny většinou sedí doma a virtuálně komunikují se svými kamarády.

Proto si myslím že je dobře někam děti zapojit, aby konečně ty zadky od monitoru zvedly. Jde však o to, aby si kroužek vybraly samy podle svých zájmů, protože potom nemohou argumentovat s tím, že je to tam nebaví a skončit.

Je pravda že ani jejich výběr není vždy podle představ s kterými tam přišly. Veškeré kolektivní sporty které se provozují nejsou jen o tom jak se blýsknout na hřišti, ale předchází jim pořádná makačka v podobě běhání a cvičení. Toto je většinu příčinou nespokojenosti a navíc čekání na možnost si zahrát v základu odradí i rodiče, kteří své ratolesti odvedou protože si myslí, že trenér prosazuje své oblíbence a jejich miláčkům se křivdí.

Dejte jim tedy možnost rozhodnutí kam půjdou a zároveň je podporujte v tom aby tam vytrvaly. Raději jeden kroužek který navštěvují rády a pravidelně, než několik do kterých chodí s nechutí a hledají výmluvy jak se jim vyhnout.

Jo, taky s tím zápasím a mám vždy na začátku školního roku chuť zapsat děti do kdečeho :) Řešíme to vytištěným seznamem a debatou. I když ten starší by byl nejraději v kroužcích od rána od večer, ale naštěstí se mu většina kryje, tak si musel vybrat.

Mladší dcerku teď zkouším namotivovat na dětskou jógu. zatím se jí to moc nepozdává, ale nechci, aby měla takové problémy se zády jako já ;)

Víte, zas taky bych to nedramatizovala (vyjma typu rodičů matky z vaší "hudebky" - to je prostě extrém). Děti prostě mají různou míru zvídavosti a potřeby "dobývat svět" a "osahat" si ho. Mé děti, když na to měly věk, chtěly zkoušet všechno. Něco jsem jim nabízela já, něco "se" připletlo do cesty, jindy se vracely ze školy s tím, že je zaujalo něco, co dělali spolužáci. Neviděla jsem důvod jim bránit, vyjma toho, že prostě nemohly dělat extra nákladné věci (tenis). Proč by taky měly sedět u počítače, když jsem v práci, to ať jsou radši v gymnastice. 

Když teď totéž řešíme s dětmi manžela, nestačím se divit. Nebyli zvyklí mít kroužky a už nejsou malí a během roku se i ony dostaly do stavu, že chodí ještě s tím, co by chtěly zkusit a protože jsou velcí, tak už to mají většinou i časově promyšlené. 

No a pak nastane ono "a basta" z naší strany - tedy podmínka, že pokud karate (florbal, mažoretky, hudebku, dramaťák, ping pong, hip hop...a...) zaplatíme, tak tam prostě rok chodit budou. A basta. :-).

Většinou se jedná o projekci vlastních nerealizovaných ambicí rodičů.