Začalo to všechno úplně nevinně a to tím, že Lojza našel zvoneček.
Tak, jako každé sobotní ráno, se vydal na svá známá místa do lesa. Vykračoval si to s košíkem a s novým narozeninovým houbařským nožem a ......najednou ho za pařezem uviděl. Byl tam, chudák malý, zapadlý v mechu a trochu kovově svítil.
„Kde ses tady vzal?“ zdvihl ho Lojza a očistil od přilepeného jehličí. Nakonec ho ještě otřel o kalhoty tak, jak to mužští dělají.
Zvoneček prokoukl a zablýskl se v ranním slunci.
„Jestlipak vůbec zvoníš?“
Jemně ho vzal za očko do dvou prstů a zkusil zazvonit. Zvoneček vydal tak jasný a příjemný zvuk, jaký Lojza snad ještě neslyšel. Musel si proto zazvonit znovu a pak ještě jednou.
Po tom trojím jasném tónu se zpoza stromu vyloupl starý dědeček.
„Fuj, to sem se lek, dědku! Co tady číháš? Nemůžeš chodit jako normální slušný lidi?“
„Ale copak, copak, Lojzíčku, že tak hudruješ? Však jsem tady stál už hezkou chvíli, ale ty jsi mě asi neviděl.“
„To teda neviděl. A jak to, že mě znáš?“
„Já tě neznám. Říkám každému, Lojzíčku, a holt se někdy i trefím. A tak ty jsi našel zvoneček, viď? A třikrát jsi na něj zazvonil, že jo?“
„No, a co jako?“
„Nic, jen, že ti třeba můžu s něčím pomoct.“
„Proč bys mi pomáhal?“
„Třeba jsem kouzelný dědeček a přicházím na tři zazvonění.“
„Nejsem padlej na hlavu a ty si ze mě nedělej legraci, dědku.“
„Jak myslíš, Lojzíčku, když nechceš, tak nechceš. Nutit tě nebudu. Tak se měj hezky, chlapče. ...... A polepši se!“ Zahrozil na něj dědeček ještě prstem a pak se otočil.
A než se Lojza stačil vzpamatovat, zmizel dědeček opět za stromem.
Lojza by očekával, že ho ještě uvidí odcházet, to se však nestalo.
„Že on tam za stromem snad ten dědek zase číhá, aby viděl, co udělám,“ pomyslel si.
Oběhl strom, ale po dědečkovi ani stopa.
„Sakra, kde je?“ řekl nahlas. Obešel ještě jednou strom, rozhlédl se po lese, ale nikde ani živáčka.
„To jsem blázen. Přece se mi to nezdálo?“
Vrátil se ke košíku, uložil do něj k těm pár houbám i nalezený zvoneček a vydal se na cestu z lesa. Však bude za chvíli poledne a žena chtěla dělat smaženici k obědu. Když zrychlil krok, byl za chvilku z lesa venku. Na cestu již docela pražilo slunce. Ještě jednou věnoval pozornost obsahu košíku. Jo, na smaženici pro dva, to snad bude stačit. Ale kde má ten zvoneček? Vždyť ho tam přece dával. Přehrábl opatrně houby, aby se podíval až na dno. Ne, nebyl tam. Přece mu nevyskočil? To je blbost. Nebo v lese usnul a všechno se mu to jen zdálo?
Jo, to bude to pravé, usnul a tomu také odpovídá ten menší počet nalezených hub.
Ale přece jen si měl v tom snu něco přát, alespoň by viděl, jak to funguje. Cestou domů přemýšlel, co by si tak přál. Ale čím víc se blížil k domu, tím si byl s přáním jistější.
A když otevíral branku a ven mu vyšla naproti jeho nemocná žena, litoval, že to byl jen sen.
Ale.... co když.....co jestli....
Příště bude prostě chytřejší, bude všemu věřit a nebude podceňovat zázraky! Však si ta jeho Maruška zaslouží každý pokus. Každý! I zázraky se berou!
A hned zítra jde do lesa znovu!
A bude uctivější a slušnejší!
