„Ty zase slyšíš trávu růst, viď?“ ukončila náš rozhovor kolegyně.
„Neřekla bych. Lepší je, být připraven a tím být méně ohrožen,“ odpověděla jsem s přesvědčením, že vždycky je lepší očekávat věci v tom jejich horším vývoji. Jaké je pak ulehčení, že se TO nestalo. Že je TO všechno daleko lepší, než jsem očekávala.
„A jsem tak vždycky připravená na všechny alternativy,“ dodala jsem ještě důležitě.
„No, jo,“ mávla nade mnou kolegyně rukou. „Tak se trap, když se ti to líbí. Přemýšlej si, rozvíjej různé vývoje situace a buď připravená na vše. Já si ale raděj počkám, jak se to samo vyvine a pak teprve budu TU situaci řešit. A budu mít do té doby klid a pokoj.“
Odcházela jsem, možná i trochu uraženě, ale zasela mi do hlavy něco nového. Myšlenku, co vrtá a vrtá.
Co když má naprostou pravdu? Co když jsem zbytečně podezřívavá a vidím tak strašáka i tam, kde není a nikdy nebyl? Netrápím tak zbytečně sama sebe i své okolí?
Možné to samozřejmě je, ale ......
To ALE....., to tam prostě je! Je a bude. Nezměním se, prostě to nejde. Je to má povaha a tak se budu vždycky sama trápit dál.
Jo, SAMA!
To je tedy ten závěr vrtající myšlenky. Nesmím otravovat okolí. Budu to držet v sobě a rozvíjet si sama své alternativy, do kterých ostatním nic není. Budu tak připravená na vše a tím pak klidnější, až TO přijde. Ostatní, ať se pak starají.
A ještě jednu věc mi ta její poznámka připomněla. Ostatně, nikdo neví, jak je krásné slyšet trávu růst.
Tu opravdovou, šustící a vlnící se ve větru. A to já umím. Sednu si do ní, zavřu oči a naslouchám. Šustí a ševelí. Sem tam i brouk, či pták, chvilkově zvýrazní její šum. Jen příchod lidí, zruší tu pohodu. Pak přestávám trávu slyšet. Jakoby se před větším počtem lidí stáhla a ztichla.
Musím tedy být sama, abych ji slyšela.
Tak co je špatné na tom, že slyším trávu růst?
