Již delší dobu s tím zápasila sama. Bránila se, jak se dalo, kupovala v lékárně všechno, co jí tam nabídli a začala to užívat, vždy s novou nadějí. Po pár dnech však vždy musela uznat, že všechno přicházelo „v niveč“. Bylo jí čím dál hůř.
Pracovní dobu vždycky přetrpěla s úpěnlivým přáním, aby jí byl už konec a ona si mohla jít zase domů lehnout.
Přestože jí kolegyně domlouvaly, že by měla navštívit doktora, že se to tam bez ní nezblázní, že…, měla svoji hlavu. Myslela si, že to zvládne a nebude muset žádat o neschopenku.
I manžel doma dělal, co bylo v jeho silách. Přemlouval ji, domlouval, prosil, ale ona stále vrtěla hlavou. Zvládne to, vždycky si doma odpoledne a také přes víkend lehne. Vždyť, co by jí dal doktor jiného, než to, co si koupí sama v lékárně. A na chřipku stejně nedávají antibiotika, takže se může léčit klidně sama.
Po třech měsících neustávajících potíží, však toho její tělo začalo mít tak akorát dost. Kašel zesílil, zhoršil se a ona začala vykašlávat bubliny. Najednou jich měla vždy při kašli plný kapesník a plnou pusu. Jakoby si vykašlávala z plic vzduch. To ji konečně dostatečně vyděsilo. K tomu ještě stoupla, dosud neustávající, zvýšená teplota a přidaly se bolesti na levé straně pod žebry. Ty bolesti a neustále vykašlávané bubliny, ji nedaly spát. A vůbec tak nespala celé dva dny, až se motala únavou. Teprve teď se rozhodla dojít k doktorovi.
„Přechodila jste pravděpodobně chřipku a máte komplikace. Píšu vám antibiotika a neschopenku. Za týden na kontrolu.“
Skoro se vypotácela z čekárny a nebyla už vůbec schopná dojít na autobus. Musela zavolat manželovi, aby si pro ni dojel autem.
Celý týden poctivě ležela, brala antibiotika, ale bylo jí stále hůř. Jednoho dne se, pro silné bolesti pod žebry, skoro nezvedla z postele. Přidala se bolest na hrudi a kašel zesílit tak, že už to nebyl kašel, ale dávivý štěkot.
„Dostanete jiná, silnější, antibiotika a přijdete za týden,“ byl verdikt lékaře a manžel, který ji přivezl, si ji zase odvezl.
Týden plynul, ale bylo hůř. Dokonce se při jednom záchvatu kašle už nedokázala opět nadechnout. Začala v panice běhat z místnosti do místnosti a nevěděla, co dělat, aby opět popadla dech. Přitom vběhla i na studenou chodbu a to nárazové ochlazení, mělo pravděpodobně kladný vliv na dýchací cesty a tak se mohla opět nadechnout. Od té doby se bála zakašlat, aby se ta hrůza neopakovala. Dusila v sobě další záchvaty kašle a bubliny, které z ní stále šly, jen poctivě plivala do kapesníku.
Neměla sílu, dojít si na záchod, dojít se napít, natož si udělat něco k obědu. Nemohla ležet, to se jí těžko dýchalo a kašel zhoršoval. Sedla si tedy do křesla v obýváku, aby měla blíž do kuchyně. Tady proklimbala celé dny. Vlastně všechny ty chvíle, které jí silný kašel dovolil.
Po jednom dalším silném záchvatu, se znaveně opřela a zadívala se do rohu místnosti, ani nevěděla proč. A tam, v tom rohu, se najednou objevil šedý mrak. Nejdříve byl malý a jen při zemi, ale postupně se zvětšoval a tmavla i jeho šedá barva. Nakonec byl velký jako menší člověk a na jeho vrcholu se pomalu začal vytvářet jasný obrys hlavy. Právě, když se mrak začal ještě důkladněji formovat a jaksi napřimovat, otevřely se dveře.
„Ahoj, lásko, jsem doma,“ ozval se manželův hlas.
A mrak zmizel jako mávnutím proutku. Nerozplynul se tak pomalu, jak se tvořil. Prostě najednou byl pryč, jako když se otočí vypínačem a z tmy je světlo.
„Jak je?“ dostala pusu na čelo.
„Nic moc,“ odpověděla a stále hleděla do rohu místnosti.
„Děje se něco?“ zarazil se manžel.
„Tamhle byl šedý mrak,“ ukázala do rohu, z kterého stále nedokázala spustit oči.
„To se ti asi něco zdálo. Kde by se tam vzal? Odpočívej, dojdu přiložit,“ zamítl jakoukoliv debatu, která mu připadala nesmyslná, a odešel.
- Byl tam! Byl a viděla jsem ho úplně jasně, - pomyslela si a rozhodla se o tom dál nikomu nepovídat.
- Buď se na mě už přišli podívat a připravit mě na odchod nebo mě přišla ochránit moje babička a dát mi sílu k uzdravení. Ale ten šedý mrak, ten se mi prostě ani náhodou nezdál a nespala jsem. Ale, kdo nezažil, neuvěří. – Rozhodla se dál nešířit existenci své vidiny.
Faktem však bylo, že den po dni, jí bylo stále hůř a hůř.
„Nedá se nic dělat, pošlu vás na plicní,“ nelíbil se její stav lékaři při kontrole a podával jí výměnný lístek. „Běžte hned teď,“ zdůraznil.
V nemocnici ji poslali nejdříve na rentgen plic a teprve pak si poseděla v čekárně mezi ostatními kašlajícími pacienty.
„Pojďte dál,“ otevřela dveře samotná paní doktorka a jí připadala jako její poslední spása.
„Posaďte se,“ vyzvala ji a tiše si dál prohlížela její prosvícený rentgenový snímek, který měla již přilepený před sebou. Nakonec ještě vzala zelené pravítko a měřila na něm jakýsi jasně svítící útvar. Zapsala si jeho velikost na výšku a na šířku a pak se na ni obrátila. „Tak povídejte. Jaké máte potíže?“
Poslouchala tiše, dívala se na ni a občas kývla hlavou.
„Ještě si vás poslechnu,“ usmála se.
„Máte zánět hrtanu, hltanu, pohrudnice a pobřišnice a výpotek v levé plíci. Dám vám cílená antibiotika a na dýchání sprej. Přijdete za týden na kontrolu, a kdyby se opakoval záchvat se stavem, kdy se nebudete moci nadechnout, volejte ihned sanitku. Tady máte lístek na případný příjem do nemocnice,“ zazněl ortel a hezká paní doktorka se na ni usmála. „Nebojte, to zvládneme.“
Trvalo to dlouho, celé tři měsíce si pobyla doma. Konečně rentgen ukázal čisté plíce, výpotek se vstřebal, bolest ustoupila a bubliny se stáhly. Kašel ustal a teplota zmizela. Vlídná a pečlivá paní doktorka se s ní rozloučila s tím, že za rok na kontrolu a ona opustila plicní oddělení s pocitem vítězství.
Nemoc trvala celkem šest měsíců, z toho tři byla na neschopence.
Možná, že kdyby se nesnažila s tím vším bojovat sama, možná by to nebylo tak dlouhé a komplikované.
Možná, že kdyby jí nepomohla její dávno zemřelá babička a nenavštívila ji v podobě šedého mraku, možná by to už ani nevybojovala.
Možná, že …
Ale kdo tohle všechno ví?
