Možná se to už stalo i někomu z vás. Možná je to jejich normální chování. Možná jsem ojedinělý případ. Nevím. Každopádně jsem byla velmi rozčarovaná a měla jsem strašnou chuť někomu osobně vysvětlit, jak by to mělo správně chodit.
A co se vlastně tak hrozného stalo?
Ne, nebojte se, nic tak hrozného to nebylo, ale osobně nepříjemné a k vzteku – to ano - to bylo rozhodně.
Prostě a jednoduše – den před Silvestrem byl konečně doma i můj muž, který má jinak v zaměstnání různě službu a tak jsme si konečně mohli i my naplánovat cestu do města na nákup zásob na celý týden. V klidu jsme se plánovitě naobědvali dříve a bylo 11:30, když jsme se začali strojit a chystat tašky. Manžel přistavil auto, ale ještě než jsme vyjeli, přijela dodávka České pošty a do naší schránky na plotě, nám cosi přistálo. Podotýkám, že naše příslušná pošta sídlí v sousední obci.
„Teď to tam nech,“ nechtěl se již ničím zdržovat manžel, „vybereme to, až přijedeme. Pojeď, ať jsme brzo doma. Nechci se dostat do velkého návalu lidí.“
Moje zvědavost však byla naštěstí silnější a tak jsem ještě rychle doběhla domů pro klíček od schránky. Manžel netrpělivě čekal a tak jsem rychle proběhla její vyjmutý obsah.
Letáky, časopis a lístek z pošty adresovaný mně. Ten mě dost zaujal, protože takový jsem ještě nikdy nedostala.
Zarazila jsem se v půlce cesty a nevěřícně četla.
„Co to je?“ ozval se teď zvědavě manžel.
„Vůbec tomu nerozumím,“ podívala jsem se na něj zmateně. „Je to adresováno mně a je to nějaká poslední výzva k vyzvednutí zásilky - balíčku.
Uloženo prý 15. 12. 2014 a dnes 30. 12. je poslední možnost to vyzvednout, jinak to vrátí zpět odesílateli. Ale já o ničem nevím. Nikdy mi žádná výzva k tomu, že něco na poště mám, nepřišla. A vůbec, vždyť jsem doma a mohli mi to snad doručit osobně, ne? Hlavně, že jezdí dodávkou nejméně dvakrát denně,“ dodala jsem již rozzlobeně.
„Tak tam ještě honem nejdřív zajedeme. Jak mají dnes otevřeno?“
„Od 8:00 do 16:00.“
„Tak fajn, jedem.“
„Ne, počkej, tady je ještě dole, že mají polední přestávku od 10:00 do 14:00, tak se uklidni. To fakt nechápu, proč mi to nedali vědět dřív a čekali až na poslední možný den. A aby se teď člověk roztrhnul, ne? Vážně mě štvou.“
„Tak jak to teda teď uděláme? Pojedeme až ve dvě?“
„To chytneme ten největší nápor lidí a třeba to vůbec ani nestihneme……Ale počkej, mám nápad. Pojedeme nakoupit potraviny a vrátíme se ve dvě hodiny kvůli poště. Pak teprve pojedeme znovu v klidu nakoupit zbytek.“
„To by šlo. Ale nechápu to jejich jednání. Jen aby tam pak vůbec nějakej balíček byl.“
Rozhodnuto, vykonáno! Před druhou hodinou jsme již čekali, až otevřou mříž na dveřích.
Příjemná mladá paní nám otevřela ještě o pár minut dřív, když viděla, že čekáme venku na schodech.
„Dobrý den, běžte dál, hned jsem u vás,“ obešla rychle přepážku a z její druhé strany se na nás mile usmála.
„Dobrý den. Mladá paní, prosím vás, já měla dnes ve schránce tuhle poslední výzvu k vyzvednutí balíčku, ale nic před tím jsem neobdržela. Vůbec nevím, že tady něco u vás leží,“ snažila jsem se ji v rychlosti vysvětlit všechno najednou.
Nedůvěřivě si ode mne vzala lístek a s pohledem na něj, řekla:
„To tady asi už nebude, to se poslalo zpět, když jste si to nevyzvedla.“
„Ale jak jsem si to mohla vyzvednout, když jste mě na to neupozornili?“
„Měla jste mít ve schránce tenhle papír,“ ukázala mi normální oznámení o uložení zásilky na poště, který já dobře znám.
„Ten jsem tam neměla,“ znovu jsem ji vysvětlovala. „Nehledě na to, že jsem byla pořád doma a mohli jste mi to doručit.“
„Ale já jsem povinna poslat nevyzvednuté dopisy zpět v zákonném termínu a tak to tady asi už není.“
„Jednak tady píšete, že je to balíček a jednak proč je tady uvedeno, že je dnes poslední možnost k vyzvednutí? Když už pominu fakt, že tohle je pro mne prvotní informace, že tady vůbec něco leží,“ byla jsem již dost vytočená.
„Aha – balíček. Ten by tady mohl být. Počkejte chvilku, dojdu se podívat,“ zvedla se a odešla do zadní místnosti.
Trvalo to opravdu jen chvilku a vrátila se s balíčkem v ruce.
„Tak je tady. To jsem sama ráda. Ještě, že jsem ho už neposlala zpět. Já raději ještě píšu poslední výzvu, protože s tím mám pak jen práci navíc.“
„To jste moc hodná, děkuju,“ zmohla jsem se již jen na strohou reakci. „A hezký nový rok,“ dodala jsem ještě při odchodu.
A teď, když jsem konečně držela v ruce kýžený lehounký balíček (odeslaný již 9. 12. 2014), se mi dodatečně ulevilo. Mohlo se totiž snadno stát, že by ho pošta vrátila zpět, aniž bych o čemkoliv věděla. Odesilatel by ho obdržel vrácený a pomyslel by si třeba, že jsem nevděčná, namyšlená a že s ním nechci udržovat žádný kontakt. A za všechno by mohl některý pracovník České pošty, který je laxní a nezodpovědný ve své práci.
Mohli jsme tu schránku také vybrat opravdu až po šestnácté hodině a tím se sami odsoudit k tomu, že pošta bude již zavřená a my bezmocní.
Řekněte mi, prosím vás, proč to nefunguje tak, jak má?
A nesvádějte to, prosím, na komunisty, to by již bylo trapné!
