Vystupovala jsem zase jednou z autobusu a přede mnou šla mladá maminka s dítětem předškolního věku a držela ho za ruku. A koukám, co to té mamince najednou vypadlo z ruky?
Vystupovala jsem zase jednou z autobusu a přede mnou šla mladá maminka s dítětem předškolního věku a držela ho za ruku.
A koukám, co to té mamince najednou vypadlo z ruky?
Již jsem na ni chtěla zavolat, že něco ztratila, ale protože jsem mezitím došla až na úroveň toho papírku, rozmyslela jsem si to.
Nejenže jsem si to rozmyslela, ale ještě jsem se za tuto maminku styděla.
No jo, byla to jízdenka, která vystoupením z autobusu znamenala pro tuto ženu necenný kus a dokonce i odpad. A kam jinam s odpadem, že? No přece, šup s ním na zem. Však on to někdo uklidí, ne? Nebude se s ním přece vláčet až do támhletoho odpadkového koše. Je tak daleko....., až tři metry od toho místa, kde vstoupila na chodník.
Zvedla jsem tedy její jízdenku a spolu se svou ji hodila do toho koše. Bohužel jsem měla i nadále stejnou cestu s dvojicí – matka, syn. Musela jsem tak být nechtěným účastníkem jejich dalšího počínání.
Chlapeček mamince něco důležitě říkal, ale ona ho nevnímala. Mačkala právě náruživě tlačítka na mobilním telefonu. Chlapeček to opakoval a opakoval a maminka nic. Nakonec ji zatahal za rukáv. Prudce se sice na něj osopila, ale chlapeček dosáhl zřejmě svého. Maminka sáhla do kabelky a podala mu malou čokoládu.
Chvíli byl klid. Maminka mačkala tlačítka a chlapeček se zabýval čokoládou. Byla opravdu malá a tak mu to nedalo moc práce. A zbyl obal. Co s ním? Chvíli ho žmoulal v ručičce, chvíli si ho prohlížel, ale nakonec se rozhodl dát ho mamince.
Podívala se na něj s udiveným výrazem a něco mu důrazně řekla. Následovalo odhození papírku na chodník a ještě do něj chlapeček stihl trochu kopnout.
Jak se zachovat? Nevím! Přiznám se, bylo mi za ně trapně. Mám jít a říct „Mladá paní, nezlobte se, ale něco vám upadlo,“ a podat ji ten papírek od čokolády?
Nebo ho mám nechat ležet, však to uklidí úklidová firma, při úklidu města.
Nebo to mám sebrat a zase to za ně hodit do koše?
Jsem zbabělec!!! Vybrala jsem si poslední možnost. Není to výchovné, vím. Ale proč mám vychovávat někoho, koho měla vychovat jeho matka? Proč ji mám suplovat zrovna já? A bylo by to něco platné, kdybych to udělala?
Nezavdala bych té ženě příčinu, si na mě vybít zlost a pořádně mě seřvat, protože „co mi je do toho, co ona dělá a nedělá?“ Už jsem úplně jasně viděla, jak mi vpálí, abych se starala o své.
A není ale zrovna tohle taky mé?
Za mé (ale i za její) peníze musí pracovat firma pro úklid města. O to méně má město na jiné výdaje, pomocí kterých by se lidem mohlo vylepšit například využívání volného času.
Jsem váhavý střelec a je mi za takové lidi tak trapně, že po nich uklízím (někdy taky ne, nejsem santusák a nemám pracovní rukavice).
Ale dovolte mi alespoň malé zvolání „do éteru“:
Takhle si své děti, milé maminky, k pořádnosti nevychováte. Nedivte se pak, když i doma pohodí své hračky na podlahu, místo jejich úklidu do skříňky.
