Zahrada … jaké to rajské a kouzelné slovo … tedy alespoň pro mne.
Ale nebylo tomu tak vždy. Jako malá, tedy vůlastně už "skoro slečna", jsem nenáviděla veškeré "nucené" práce na zahradě v pobobě okopávání záhonků, pletí a protrhávání mrkve a petržele a nekonečné obírání jahodníku od stále znovu a znovu rostoucích šlahounů nových odnoží.
Tyto práce jsem však chtě - nechtě vykonávala na chatě, kam jsme s rodiči a mým bratrem jezdili z paneláku na víkendy a na prázdniny. Také zahradu jsem tehdy nepovažovala za svou a to bylo asi ono. Jak raději jsem se uvelebila do skládacího křesílka s hezkou knížkou a zapomněla na okolní svět.
Z toho tedy plyne, že správným ctitelem a milovníkem zahrady, a tedy i veškeré zahradní práce, se člověk stane až s majetkem kusu (někdy spíše kousku) zahrady.
A to se mi podařilo až uzavřením sňatku s mým jediným a milovaným a šikovným a pozorným a hodným a doživotním manželem. Tedy, ono to zase není tak stoprocentní, ale ženy mi rozumí a muži to přejdou, protože tohle oni neřeší. Je fakt, že vzhledem k tomu, že se nám narodili dva kluci, kteří jsou nyní již dospělí, obývám domek se zahradou již přes 33 let pouze v mužském světě, a tedy si již troufám říct, že mu rozumím. Možná i víc než tomu ženskému, který tím pádem moc nevyhledávám. Jsem tedy zkrátka v zajetí mužů, ale nejsem jejich vězeň. Spíš jsem ten „vůdce“, kterého oni poslouchají a to někdy i z pohodlnosti. Než aby sami rozhodli, často se u nás ozývá - „Až co na to máma“. Je tedy pravda, že jim vyvářím a vůbec se snažím, aby si vždy pochutnali a měli alespoň každý týden nějakou novinku. U nás se při vaření nakukuje pod pokličky se slovy - „A už jsme to měli?“.
Z toho opět plyne, že poučení o tom, že mužského utáhneš na vařené nudli, je pravdivé.
