Ptáků máme na zahradě nepočítaně po celý rok. Máme je rádi a chráníme je proti cizím kočkám, které k nám neustále lezou.
Ptáci jsou v zahradě velice prospěšní a tak se je snažíme u nás udržet. A dá to dost práce a stojí to dost peněz, protože je celou zimu krmíme, aby si zvykli u nás být a nelétali pryč.
Začalo to jedním krmítkem u garáže, které je na nahnutém kmeni. Je čtvercové a celé ho udělal tatínek. Střechu mělo původně ze slámy a vypadlo jako z čínské nebo japonské zahrady. Časem vzala střecha za své a tak se provedla oprava dle toho, jak přišlo tatínkovy půl-polínko pod ruku. Bylo to tedy takové přírodní a nevěděli jsme, jak to ukončit. Zůstali tam tak na špičce trochu delší půl-polínka. Kupodivu to opět vypadá jako z Japonska a návštěvám se to (zdá se) docela líbí.
A protože jsme na toto krmítko neviděli z okna, pokračovalo to krmítkem přímo před oknem z kuchyně. Krmítko je opět na rozsochatém a nahnutém kmeni a je také celé vyrobené naším tatínkem, který se do toho na moje přání pustil a to tak urputně, že si vzal dovolenou a měl ho hotové dřív, než jsem přišla z práce. No, ono to ani nebylo krmítko, ale ptačí hotelový bufet, kam se vejde celý zájezdový autobus vrabců. Je tak veliký, že si do něj vlezla i celá predátorská kočka, lehla si tam a ještě měla okolo sebe dost místa. Vlétla tam i poštolka a hezky si tam ulovila kosáka. Abychom zamezili kočičímu válecímu bufetu a bufetu pro velkého ptačího dravce a opět to byl bufet drobno-ptačí, rozhodli jsme se, po několika letech hlídání a omotávání kmenu šípky, pro jeho velikou rekonstrukci. Všechny strany jsme vyplnili podélnými silnějšími větvemi, případně kolmými kůly ze silnějších větví a teď tam opravdu vlétnou jen drobní ptáci. Je to pro ně tak bezpečné, že tam pomalu ani nestrčíme ruku s dalším nášupem jídla.
Další krmítko je již malé (původně vyrobené pro mě do práce na okno). Dáváme ho do oblouku v kdoulovci na prkno. Dá se na něj připevnit koule pro sýkorky. Vidíme na něj i z kuchyňského okna.
Máme tedy celkem tři krmítka a všechna jsou na dvorku. Dáváme do nich ovesné vločky, slunečnicová semena, strouhanku, tvrdou neslanou housku a občas (málokdy) i strouhanou mrkev. Věšíme jim koupené koule na vše, co se dá.
V zimě 2012-2013 jsme například zkrmili 53 kg slunečnic a 48 ks koulí.
Na zimu 2013-2014 jsme nakoupili 50 kg slunečnic a 72 ks koulí.
Ale stojí to za to! Lítají nám sem hlavně sýkory koňadry, modřenky a lužní, dále vrabčáci, kosáci, pěnkavy, strakapúdi, zvonkové, čížkové a brhlíci. Vrabčáci, kteří jsou na vymření a je jich již málo (u nás ale ne, máme jich tu veliké hejno) lítají od nás k sousedům (mají slepice). Říkáme jim tedy „Sousedovic banda“. Protože je vrabců již málo a jsou to ptáci zvyklí na hejno, dali se do houfu k sýkorkám a lítají s nimi. Naučili se tedy i fígle sýkorek a sedají si na koule jako ony. Vrabci tady alespoň zůstanou, ale sýkorky, které krmíme v zimě, potáhnou na jaře zase jinam a k nám přiletí sýkorky z jihu (nevím přesně odkud, jen doufám, že jich přiletí hodně, a že se tam o ně také někdo stará). Krmíme tedy „zahradní pomahače“ někomu jinému. Ale pomáháme tak celkově přírodě, tak nás to hřeje. Ty zimní sýkorky se k nám vrací, pamatují si, že tady to šlo, a že u nás přežijí bez úhony.
Krmíme od listopadu, tak do konce února (dle počasí). Pak přestáváme a musí se zase ptáčci postarat o to, aby nás zbavili škůdců.
A jak by řekla naše teta Jára: „Teď je už teplo, a tak koukejte hákovat!“
Ale naše činnost ochránce ptáků nekončí ani na jaře a v létě, kdy zase hlídáme ptákům hnízda před kočkami. Hnízdí u nás pravidelně kosáci, červenka a vrabčáci. Někdy i jiní ptáčci, které jsme nedokázali identifikovat. Jsou hodně malí a šedí. Lítají tak rychle, že si je nedokážeme pořádně prohlédnout.
Prostě celoročně je stále co pozorovat a poslouchat. Bez ptáků by u nás bylo smutno. Je toho však někdy až moc, hlavně když se o něco hádají vrabčáci. Stačí ale zavolat: „TICHO !!!“ a je okamžitě klid. Alespoň na chvíli.
Připadáme si tady jako v ptačím království.
A jen pro vaši informaci: Je to tak dva dny, když se s námi (tak jako každoročně) přiletěl rozloučit špaček, který u nás opět vyvedl mladé. Je to jeho zvykem - vždycky před odletem přiletí poděkovat. Zpívá nám ten den od rána do večera své díky a možná si nás tak i předplácí, abychom zachovali jeho budku i na příští rok. Že se vrátí. A vrací se rád a každý rok.
Pro nás je to jasný pokyn, že nám to brzy opět začne a už tedy abychom pomalu sháněli slunečnicková semínka.
Nepřidáte se?
