Nebezpečí na člověka číhá všude. Na nás čekalo v tunelu v rakouských Alpách, při návratu z rekreace v Itálii. A jak to vlastně začalo?
Byli jsme tehdy na týdenním pobytu, který organizovala základní škola. A to ve městě Marcelli di Numana, ležícím ve střední části Itálie. Některé děti jely sami, pouze s učitelkami, některé měly s sebou rodiče. My jsme toho využili a jeli jsme se zájezdem celá rodina. Moc se nám tam líbilo a zážitků bylo plno. Hezkých při pobytu i nebezpečných při cestě zpět.
Píši si ručně kroniku, tak mám vše podrobně poznamenané. Protože je vždy lepší použít materiál, který vznikl ihned po prožitku, použiji tedy tuto část přímo z naší kroniky:
Neděle, 14. 6. 1998
Je 9,3O hod. – prožíváme zatím nejhorší chvíle našeho života.
Právě projíždíme tunelem v Alpách – délka 10 km. Na osmém kilometru nám začíná hořet autobus. …Okamžitě panika, dospělí křičí, děti brečí, jsou vystrašené. Nevíme co dělat! Řidič zastavuje a běží podél autobusu s hasícím přístrojem. Daří se mu to uhasit, ale v tunelu není okamžitě vůbec nic vidět, dusíme se kouřem. Nedovolí nám vystoupit. Tunel se uzavírá, nikdo tam nesmí, jenom my musíme ven. Jedeme krokem! Kamery na stěnách nás sledují, natáčejí se k nám a předávají si nás.
Před tunelem na nás již čeká oranžový vůz se silniční pomocí – vede nás s blikáním mimo dálnici na jakés – takés „parkoviště“. Kousek od něj je pak pumpa. Řidiči začnou prohlížet škody a zjišťují, že vypadlo turbodmychadlo a olej tekl do výfukového potrubí a tam to chytilo. Řidič přiznal, že stačila ještě 1 minuta a vše by chytilo a my bychom uhořeli.
Volali do Čech šéfovi, co se stalo. Ten měl největší starost, co my a hlavně děti a ať se to snaží opravit a on prý zatím bude shánět jiný autobus, který by nás odvezl bezpečně domů.
Teď nám všem dovolují volat z autobusu do Čech. Jsme ještě300 kmod našich hranic a pak ještě nejméně250 kmk nám.
Přijíždí rakouská policie – prohlíží „techničák“ a „kotouček“. Řidiči platí pokutu za emise a za odvětrání tunelu (z hory se na různých místech kouří, jako by to byla sopka a auta tam nemohou – před tunelem se již tvoří dlouhá šňůra aut ).
Řidiči opět volají do Čech a žádají o pomoc při opravě – nevyznají se v tom.
Přijíždí rakouský podnikatel – majitel firmy, která opravuje tyto autobusy – nabízí pomoc, ubytování pro nás a ráno v pondělí, že to opraví, abychom mohli vyjet.
Opět volají do Čech – šéf nechce ani slyšet – je to pro cestovku moc drahé. Sehnal autobus, ten vyjel ve 12,30 z Benešova u Prahy. Právě se prý vrátil z cest. Dovolili řidičům pouze se najíst a hnali je pro nás. Dále má s nimi také přijet jejich mechanik, který to opraví. Znovu se ptá na nás – bojí se problémů.
Naši řidiči se začínají telefonicky domlouvat s řidiči záchranného autobusu, popisují jim, kde jsme. Domlouvají se, že se budou snažit alespoň krokem jet jim naproti. Znovu se hrabou v motoru, pak to zkouší projet. Vracejí se za 10 minut s kouřícím autobusem. Okamžitě tam jsou znovu policisté – opět znečištění a „TY TY TY!“
„Ne, nebudeme již nikam jezdit!“ – Poslední výrok a konec veškerých pokusů oživit autobus.
Všem se nám ulevilo. Nehrozí nám, že bychom znovu museli nastoupit do této pojízdné rakve a znovu riskovali požár.
V 15,30 jsou prý zachránci na hranicích. Stejně počítám, že odjedeme tak ve 22,30, jak jsem si spočítala, když řekli, že ve 12,30 vyjeli. Ostatní myslí, že dorazí v 19,00 hod.
Všem dochází jídlo a pití! Dohaduji se, se střelenou „Gertrudou“ od pumpy, a pak si s problémy natáčíme alespoň pitnou vodu do lahví, Milánka bolí hlava a chce se mu zvracet. Šetříme s jídlem, jedí hlavně děti. Já měla za celou neděli polovinu malé paštiky, polovinu plátku sýra, ohryzek z jablka po Milánkovi, 4 Valetoly a 4 doušky hořkého čaje. Začala mě totiž také hrozně bolet hlava. Poprvé za celý týden.
Ležíme na stráni (ve stínu pod stromy) na dece, máme tam polštářky a odpočíváme. Milánkovi je trochu lépe – nadýchal se čerstvého vzduchu.
Ve 22.00 hod. jdeme naposledy na záchod a „Gertruda“ nám to nechce dovolit, protože „pulírn“ a tedy tam nesmíme chodit, abychom jí to zase nezašlapali.
Začínáme se ukládat ke spánku, ale ve 22, 45 hod. přijíždí záchrana. Moc jsem tedy neprohádala.
Noví řidiči jsou bezvadní, vidí, že jsme v šoku, a tak se (byť unavení) snaží o vtipkování.
Po nastoupení do záchranného autobusu nám pouští „Kdopak to mluví – 3“ a jedou nonstop do Čech přes Hatě – jediný přechod, kde Rakušáci nestávkují – prý jediná možnost, jak nás dopravit domů.
Přijíždíme v pondělí 15.6. v 5,45 hod. před školu – všichni v pořádku – ZAPLAŤ PÁNU BOHU!
Náš záchranný autobus má prý podle plánu v 6,00 odjíždět z Jablonce do Španělska. A já mám být v 6,00 hod. v práci.
Je to řehole!
