Doma vždy čekal na členy domácnosti dědeček, který se staral o dům a vždy každého s úsměvem vítal hned za dveřmi. Tentokrát tam však na nikoho nečekal. Seděl na svém oblíbeném gauči v pokoji a tvářil se divně. Později si dokonce lehl.
Ale nic ho nebolelo. Jen byl strašně unavený. Nikoho však nenapadlo volat doktora. Každý měl svých starostí dost a děda je moc nevzrušoval.
I druhý den, když se postupně vraceli z práce, bylo to s dědou podobné. Ani tentokrát se doktor nevolal. Avšak asi za hodinu, co se všichni vrátili, dědeček dodýchal. Najednou si uvědomili, že pravděpodobně zanedbali péči. Mohli určitě tomu úmrtí zabránit a děda by žil. Zpanikařili. Co když se to zjistí? Co když se zjistí, že jeho zdravotní stav musel být už delší dobu špatný a oni na to prostě kašlali?
Budou stejně muset volat doktora, nedá se nic dělat. Nějak mu to už vysvětlí. Ale ne teď! Teď se to opravdu nehodí.
Dnešní oslava narozenin jednoho člena rodiny a hlavně pozvání sousedů, k této oslavě, vše zkomplikovalo. Teď místo zmatku nastala panika. Nemůžou přece volat doktora a kazit si tak oslavu pohřebním vozem. Musí dědu zatím někam schovat.
Plno nápadů bylo zamítnuto a čas neúprosně postupoval vpřed. To, že dědu zastelou, napadlo jednu z žen a ostatní to rozvedli do dokonalosti.
Dědu nacpou do povlaku na peřinu, aby se nestalo, že by z postele vykoukla ruka nebo noha a pak ho teprve zastelou. Času bylo tak málo, že vše probíhalo v rychlém tempu. S pomocí čtyř členů rodiny se podařilo dědu do povlaku nacpat a pečlivě za ním zapnout i knoflíky.
Na prázdný gauč se pak položil povlak s dědou a zastýlalo se to nenápadně dalšími dekami a peřinami.
Najednou se ozval zvonek a všichni ztuhli. Jeden z nich šel otevřít a ostatní uslyšeli, že vítá sousedy. Dva zůstali a pokračovali v zastýlání a ostatní zdržovali sousedy v síni a kuchyni. Nakonec se to podařilo a gauč vypadal docela obstojně.
Vítání sousedů, kteří přišli i s dětmi, proběhlo v naprostém pořádku a tak se všichni usadili DO POKOJE.
Jejich děti a sousedovic děti si začaly hrát jakousi běhací hru. Copak o to, jejich děti byly poučené o gaučovém tabu, ale sousedovic děti si na jeho okraj pak postupně posedali.
Rodina ztuhla. Soused byl u policie, ten určitě něco tuší. Však se také několikrát zarazil a nakonec mu to nedalo a zeptal se, kde že mají dědu a proč jsou tak zaražení. Dělali, že se nic neděje, dědu odvezli k příbuzným. Pozorovali však nadále s obavou děti na gauči, které se tam vrtěly a stále se opakovaně zvedaly a znovu dosedaly a gauč se otřásal. Dětem nakonec vadily i ty různé peřiny a deky, co byly navršené na sobě, trochu je tedy odkryly, aby mohly lépe sedět, ale stejně pokračovaly v různém hopsání. Nakonec si na gauč různě polehaly a hrnuly deky na stranu.
Modrobíle pruhovaný povlak se pomalu sunul na zem. Nejprve po nohách, pak již byla vidět lidská silueta, která si trochu klekla a celá se s žuchnutím sesunula na zem.
Soused policajt vyskočil a podíval se tázavě na pána domu.
Ano, přiznání následovalo, důvod byl pochopen a všichni společně vyzdvihli povlak s dědou opět na gauč a pomohli dědu vyprostit.
Když již děda ležel na gauči a ostatní okolo něj stáli, když už sahal pán domu pro telefon, že konečně zavolá sanitku ....děda otevřel oči.
Všichni se lekli a podstoupili o krok dál.
Děda si sedl a koukal na ně, jako kdyby je nikdy neviděl.
Pak dal nohy na zem, pomalu se postavil a pokročil k nim.
ANO, děda žil. Byl jen totálně vyčerpaný a to způsobilo bezvědomí. To teplo několika vrstev ho však dokonale zahřálo a dlouhý odpočinek ho posílil. A ten pád, z gauče na zem, ho pak začal postupně probírat.
...
A v tu chvíli se probral i snící a s ještě doznívajícím snem v myšlenkách vstal a vydal se na svou denní pouť.
„To byl ale blbý sen,“ pomyslel si, „kde se to v té hlavě jenom bere, to je u boha.“
