Václav Klouda se dostal na kolečkové křeslo ani se nenadál. Bylo to všechno jako ve zrychleném filmu. Stačila vteřina nepozornosti, auto vyletělo ze silnice a obrátilo se na střechu. Pak už víc nevěděl. Vůbec nic dalšího si nepamatoval.
Probudil se v nemocnici, nevěděl, co se děje a necítil nohy.
„Měl jste nehodu. Máte poškozenou míchu a z toho důvodu bohužel nejsou funkční obě dolní končetiny,“ sdělil mu doktor, když konečně po několika dnech otevřel oči a jemu připadalo, jakoby mu odříkával obsah filmu. Nějak to stále na sebe nevztahoval.
„Takže nebudu chodit?“ ujišťoval se po chvíli ticha.
„Bohužel. Musel by se stát zázrak.“
„A co teď se mnou bude dál?“
„Buďte rád, že vůbec žijete. Také to mohlo dopadnout fatálně. Ta havárie byla hodně těžká a dávali jsme vás dohromady po kouskách. Jsme rádi, že to dopadlo alespoň takhle. Musíte se teď ale dívat do budoucnosti pozitivně. Pohybovat se budete, sice pomocí invalidního vozíku, ale všechno se postupně naučíte. Uvidíte, že všechno zvládnete. Pojedete do lázní, podstoupíte kompletní rehabilitaci a naučíte se všechno, co budete potřebovat ke kvalitnímu životu. Vy bydlíte sám, viďte?“
„Jako kůl v plotě. Neumím si vůbec představit, že to sám zvládnu.“
„Proto pojedete do toho rehabilitačního ústavu. Tam vás naučí se o sebe postarat.“
Doktor odešel a Václav propadl depresi. Tohle přece nemůže zvládnout. To nedá! Na všechno sám!
Byl pod sedativy, takže ze všeho usnul a zdál se mu příšerný sen. Sen o tom, že se plazí doma po podlaze a nemůže dosáhnout na jídlo, které má na kuchyňské lince. Nakonec musí opuštěný zemřít hlady. A to jenom kvůli nohám! Kvůli nohám!
Probudil se celý zpocený. Nad ním stála sestřička a natahovala jakousi tekutinu do injekční stříkačky.
„Tak jste se nakonec vzbudil sám. Už jsem s vámi chtěla trochu zatřást. Musím vám dát injekci. Jste celý zpocený. Nechám vám převléknout postel i pyžamo. A zkusíte se trochu umýt, ano?“
Tolik činností najednou! Nechtěl z toho nic. Chtěl mít klid. Klid od lidí a od celého světa. Chtěl umřít. Teď hned. Aby nemusel nic řešit, nic se učit. Stal se z něj mrzák, neužitečný tvor, příživník společnosti a vlastně jen kus těla, které je jenom na obtíž. Kolem kterého musí ostatní běhat, aby se převlékl, umyl, najedl. Chtěl by proto raději nebýt. Mít věčný klid a pokoj. Ne, nebyl věřící, ale nějak v skrytu duše doufal, že po smrti nezmizí úplně všechno. Že se něco někam transformuje a vznikne tak život v jiné dimenzi. Lepší a spravedlivější. Nyní se na to všechno začal moc těšit. Současný život, v téhle nové podobě, ho děsil.
Za pár měsíců, ve kterých se pro něj změnilo pouze to, že z postele přesedl do kolečkového křesla, se však, na nátlak lékařů, začal poslušně chystat do lázní. Nikdy tam nebyl a teď s pomocí dobrovolnice, kterou mu přidělili, dával dohromady vše, co s sebou potřeboval.
Nastal den nástupu a sanitka ho dopravila až ke dveřím lázeňské budovy, kde probíhaly příjmy nových pacientů. Když vjel do ordinace, sice automaticky pozdravil, ale při pohledu na lékařku, zůstal jako v transu, neschopen dalšího slova.
Tam u okna, za lékařským stolem, seděl anděl. Tedy paní doktorka, která jako anděl vypadala. Byla celá v čistě bílém, jen skoro zlaté vlasy, jí poletovaly okolo líbezného a milého obličeje. Odhodila je stranou a vstala. Rukávy bílého svetru, který měla jen tak přehozený přes ramena, jemně zavlály, jako kdyby měla na zádech složená křídla. Vyšla Václavovi vstříc a podávala mu na uvítanou ruku.
Václavem projelo teplo. Jakoby celý najednou hořel. Tak krásnou ženskou ještě nikdy nepotkal.
„Dobrý den, pane Kloudo, já jsem doktorka Nebeská. Budu se snažit, nastavit vám léčbu k vaší naprosté spokojenosti. Nebojte se, všechno zvládneme a vaši situaci vylepšíme. Od toho jsme tady. A věřte, že mi uděláte největší radost, když postoupíte ve všem dopředu a začnete znovu žít.“
„Ano,“ vypadlo jen z Václava, jako by byl negramotný. Nezmohl se na kloudné slovo a stále jen zíral na to stvoření před sebou. Ještě ke všemu se jmenuje Nebeská. A určitě i Anděla. Jinak to není ani možné.
Když se po hodině dostal z ordinace znovu na chodbu, kde si ho měla vyzvednout zdravotní sestra, podíval se na tabulku na dveřích. Stálo tam černé na bílém - MUDr. Venuše Nebeská. Tak přece. Ani tomu nemohl uvěřit. Jestli mu nepomůžou tady, tak už nikde.
Uklidněný se nechal doprovodit na pokoj. Na stole ležel manuál lázeňského hosta. Vzal ho do ruky a začetl se. Nemohl však z hlavy dostat obraz té andělské doktorky.
Už jenom pro ni, udělá všechno, co budou chtít a bude se moc snažit. Bude ten nejposlušnější lázeňský host, jakého tady ještě neměli. A to by v tom byl čert, aby se nezlepšil.
