„Jo, a potřebuju novou kravatu,“ ozvalo se z koupelny, kde se holil mladý muž. „Ale, miláčku, vždyť jich máš plno ve skříni a tak přece …“
„No, ale jakých!!! Ty si přece nemůžu vzít na krk,“ přerušil ji rychle. Nechtěl slyšet, že přece teď nemůžou zbytečně utrácet, když šetří na nová okna.
„A proč bys nemohl? Co je na nich tak špatnýho?“ snažila se o komunikaci z obýváku.
„Co jsi říkala?“ dělal, že špatně slyšel a postavil se mezi futra dveří.
„Že na nich nevidím nic špatnýho.“
„Ty jsi dobrá! To je vidět ženská. Nerozumíš kravatám. Je jiná móda a vůbec… Prostě s tebou na ten ples jinak nepůjdu,“ nasadil vyděračskou páku, která vždycky zabírala.
„Přece mě nenecháš jít samotnou. A víš dobře, že já tam musím.“
„To je tvoje věc. Reprezentační ples vaší firmy je mi úplně ukradenej. “
„Ale miláčku, já …“
„A neříkej mi miláčku, buď tak hodná,“ přerušil ji rychle a vrátil se do koupelny.
- Ach jo, to zase bude den - pomyslela si a vrátila se k načaté práci.
Hlavou ji doznívala jeho poslední slova – neříkej mi miláčku. Byly doby, kdy se takto oslovovali běžně. A on to snad nyní bere jako její výsměch?
Probírala se věcmi ve skříni, když se znovu objevil vedle ní.
„Tak co? Kdy půjdeme na nákup? Nebo mám jít zase sám?“
Podívala se na něho. Pravda, poslední dobou chodil každý sám. Nějak je to už společně nebavilo. Vlastně hlavně ji to nebavilo.
„Jdi sám a kup si teda co se ti líbí. Musím to tady dodělat.“
„Fajn,“ otočil se rychle, jakoby takovou odpověď už předem čekal.
Za chvíli uslyšela cvaknutí dveří a byla zase sama. Posadila se do křesla a hlavu si dala do dlaní. Je to s nimi nějaké špatné. A taková to byla láska. Nedali bez sebe ani ránu. Svým způsobem ho má stále ráda, to je fakt. Ale není to už ta bláznivá láska. Změnil se! Je hrubší a panovačný. Co si umane, to musí mít a nekouká, zda by si ona něco také nepřála nebo nepotřebovala. Ztratit ho však nechce, proto mu raději vždycky ustoupí. Je to ale takhle dobře? Tady přece nejde jen o tu pitomou kravatu, ale o princip. Když se dohodli, že budou šetřit a ona to dodržuje, jak jen může, proč to on vždycky poruší?
Povzdychla si a sáhla po telefonu. Vytočila dobře známé číslo.
„Miláčku, jsi sám? Můžu mluvit? ……Jo, odešel kupovat kravatu. Zase jsme se kvůli tomu chytli. …..Hm, možná, že i něco tuší. Je divný. Budeme muset dávat větší pozor….Jo, vím. Taky se mi stýská.…. Jasně, že půjdeme na ples….Taky se těším…..Alespoň se tam uvidíme…. Jo……Tak mi drž palce, ať to s ním vydržím….Taky líbám. Pa.“
A ta, která první hrubě porušila manželský slib, se slastně protáhla, jako falešná kočka. Pohodlně se opřela a přivřela zelené oči před ostrými slunečními paprsky, které proudily do místnosti pootevřeným oknem.
