Kouzelnou knihu má možnost poznat a přečíst úplně každý!
Nevěříte?
A přesto je to pravda.
Každý z nás se s ní jistě setkal během dětství a nedá na ni dopustit. Možná, že z ní i zná některé statě nazpaměť a přeříkává si je v době, kdy je mu ouvej. A ono to kupodivu alespoň trochu zabírá. I proto je to kniha kouzelná. Pravda, pro každého je to jiná. A každý jen tu svou, má za jedinou. Tu jednu jedinou, která ho provázela dětstvím, a navozovala v něm pocity štěstí a lásky.
Já jsem si to ověřila i u svých dětí. Když například prvorozený syn dozrál do dostatečného stádia vnímání okolního světa, nakoupila jsem mu hodně prvních leporel, která jsou pro dítě vstupenkou do světa knih. A on si sám vybral tu svou jedinou - „O veselé mašince“. Její krásně zpracované a ilustrované tvrdé stránky se pak od té doby staly naším věrným společníkem. Nemohli jsme se bez ní obejít ani při jídle, ani při procházce venku. To, že se samozřejmě stala součástí i našeho večerního ukládání do postýlky, snad ani nemusím psát. Prostě to byla ta jedinečná „kouzelná kniha“, která syna naprosto a dokonale zaujala. A to tak silně, že ji za mnou nosil ve všech možných i nemožných chvílích, ve kterých jsem mu nemohla číst. Ale stačilo se krátce kouknout na obrázek, který byl zrovna aktuální a již jsem mu mohla „číst“, i když jsem zrovna míchala něco na plotně. Jen kouknout … aha… jsou tam dvě postavy fešných děvčat – blondýnky a černovlásky, které oblečené v uniformě svírají kleštičky na lístky. A už jsem mohla zpaměti odříkávat:
„Dvě průvodčí má náš vlak, Mařenku a Anduličku. Mařenka je kterápak? Mařenka má důlek v líčku. Kleště nosí cvaky cvak, Andulička taky tak.“
Otočilo se pár tlustých stránek a dětský prst se zabořil na dalším obrázku. Aha, je noc a z vlaku srší jiskry:
„O půlnoci do tmy tmoucí, topič a náš strojvedoucí napínají zrak. A když v noci o půlnoci, tisíc jisker srší vlak, je to drak, je to drak.“
A stránky se opět vracejí někam na začátek a prst se neúprosně zabodává na letní pohodě:
„Husopaska, pasáček, každý mává na vláček, dokud vidět obláček,“ odříkávám a dítě zrychleně listuje dál.
Jak jsem jen bývala ráda, že se mi texty vryly do paměti. A to důkladně. Však se mi ještě i teď, po všech těch dávno uplynulých letech, vybavují. A když je, jen tak z legrace, začnu odříkávat, vyčaruji tím, na obličeji již dávno dospělého syna, vědoucí úsměv.
A moje „kouzelná kniha“? Ta moje nejmilejší a nejvíc omakaná? To byl román „Velké trápení“ od Heleny Šmahelové. Ostatně, od této spisovatelky, jsem pak přečetla snad úplně všechno. Stala se tak ze mě postupně a nenásilně velká čtenářka, která bez knihy už nemůže vůbec být.
A tak se stalo, že mě i syna, dokázaly naše „kouzelné knihy“ vtáhnout do toho nádherného světa, který se rozprostírá za každou obálkou a žije, čilým a různorodým životem, na potištěných stránkách.
Nehledě na to, že mi nové knihy i nádherně voní. Neznám prostě nic lepšího, než očichávat nově koupenou a poprvé otevřenou knihu. Mám dokonce i vlastní rituál, který prostě musím stůj co stůj dodržet, než se začtu do děje. Již jaksi automaticky vezmu knihu, podrobně si prohlédnu obálku, otevřu, přičichnu, nalistuji a vděčně pohladím první stránku. Jo, a po každém zavření knihy, ji ještě na rozloučenou pohladím po obálce.
A myslete si o mně, co chcete. Rituál je rituál, to se nedá nic dělat.
A co vy, milí přátelé? Jaká je ta vaše „kouzelná kniha“?
