Jakže začínají pohádky pro děti?.....
Byla jednou jedna horská chata. .....
Takže začneme také tak, i když už dávno nejsme děti.
Tak ta chata..... Byla krásná, výstavní a stylová. A bydlel v ní jeden starší pár. Pán dělal hoteliéra a hrál si na majitele a paní dělala vedoucí kuchyně a pokojskou a hrála si na majitelku. Vlastně to majitelé byli, ale hráli si na něco extra a jejich tři zaměstnanci, kuchař, uklízečka a topič, to pociťovali každý den na vlastní kůži. Co řekli majitelé, to muselo být hotové nejdéle během půl hodiny, jinak to brali jako porušení pracovní kázně. Také jednání měli ke svým zaměstnancům povýšené a chovali se k nim spíš jako k sloužícím. Špatně se tam těm třem pracovalo. V neustálém časovém presu, ve stresu a šikaně.
Jednoho dne toho měli akorát tak dost. Od rána slyšeli jen hromy a blesky, nic neudělali správně, všechno jim trvalo a bylo uděláno nekvalitně. O polední přestávce se sešli v kuchyni a při obědě se domlouvali, jak z té jejich špatné situace ven.
Jednoho z nich napadlo, že se prostě všichni zítra sbalí a odejdou. Ať si tady dělají bez nich, co chtějí. Však pak rychle poznají, kolik práce tady zastali a budou jim chybět. Tento nápad byl však hned zavržen. Porušili by tak zákoník práce a ještě by se obrátilo proti nim. Museli by dodržet výpovědní lhůtu a vydržet to tady přinejmenším další dva měsíce. To si však nyní, po tom dnešním zdeptání, nedovedli vůbec představit.
„Tak zůstaňme všichni najednou nemocní,“ navrhl druhý.
„A jak bys to chtěl udělat? Co doktoři? Prohlédli by, že simulujeme a ještě bychom měli ostudu. To taky nejde.“
Třetí z nich byl docela tichý. Žádný nápad, žádné reakce. Jen pohled do již prázdného talíře a nervózní poklepávání prsty na desku stolu, daly tušit, že mozek pracuje na plné obrátky.
Zase se rozešli, každý po své práci a do večera to nějak přetrpěli.
To následující ráno je nepřivítalo blesky a hromy majitelů. Kupodivu bylo ticho v kuchyni, kanceláři i po chodbách. Znejistěni se přesto vrhli do práce, tak jako každý den, s plným nasazením. Pomalu si ani nevšimli, že je již poledne a čas na polední přestávku.
Sešli se opět u oběda v kuchyni.
„Viděl jste dneska někdo majitele?“ řekl první.
Následovalo dvojí zavrtění hlavy.
„Třeba jeli na nákupy,“ řekl druhý.
„To přece vždycky ohlásili dopředu,“ namítl první.
„Že je tady ale bez nich klid, co?“ nadhodil třetí.
„To ti povím,“ odpověděl první.
„Úplný balzám,“ přidal se druhý.
„A práci si uděláme i bez nich taky a dobře,“ ujistil je třetí.
„To si piš!“ Souhlasili oba zbývající.
Přišel večer a majitelé se neobjevili. Zato se objevil jejich syn, který se po nich ptal.
Když zjistil, že od rána je nikdo neviděl, nahlásil policii zmizení rodičů.
Od dalšího dne se v horské chatě mísili policisté s hosty a zaměstnanci. Začínaly výslechy a dlouhé vyptávání. Nic však nepřinášelo světlo do temných otázek.
Jen dva zaměstnanci měli v očích trochu otázku, trochu obavu.
A ten třetí očima uhýbal. Kdyby do nich někdo mohl pohlédnout, uviděl by jistotu a strach.
Co myslíte, obsahuje i tato pohádka pro dospělé poučení?
