Horečka

Ležela v nemocnici víc než týden a její tělo spalovala horečka. Ne teplota, ale opravdová a týrající horečka. Léky nezabíraly tak, jak by měly a lékaři nad její postelí kroutili hlavami. 

Nevěděla o tom. Vlastně nevěděla nic o okolním světě. Nevnímala, že za nemocničními okny byl už letošní první ranní mrazík a namrzlé listí teď pomalu opadává a odnáší ho lehký, ale chladný vítr.

Nevnímala, že každý den se u její postele střídá máma s tátou a v jejich očích je vidět strach a slzy.

Nevnímala ten neustálý nemocniční ruch a tu snahu lékařů a sester.

Skoro pořád spala. Snad to bylo tou velkou horečkou, snad léky, které jí proudily do žil. Každopádně, bylo jí takhle dobře a vyhovovalo to jejímu tělu zmučenému vnitřním žárem. Žila si tak ve svém horkém světě a mozek, místo aby odpočíval a věnoval všechny své myšlenky na uzdravení, pracoval na úplně jiné obrátky.

Žila si tak ve světě krásném a spravedlivém. Milém a příjemném. Čistém a všeodpouštějícím. A bylo jí tam dobře. Viděla ty, které již dávno vidět nemohla. Mluvila s nimi a dotýkala se jich. A oni se dotýkali jí a mluvili na ni. Všichni se na ni usmívali a natahovali k ní ruce. Byli moc rádi, že ji zase vidí. Byli krásní, šťastní a zdraví. Veškeré nemoci a neduhy, které je dříve trápily, byly ty tam a oni se pohybovali s lehkostí, do které byla přidána jakási podivná ladnost, s kterou nikdy dříve nechodili.  Ale vše bylo tak samozřejmé, tak jasné a uklidňující, že se tím vůbec nezabývala. Byla ráda, že je mezi nimi a oni ji s radostí provázeli krásným krajem.

Ten kraj byl jako z pohádky. Veškeré krásy, které si jen mohla vymyslet, tady byly přímo před ní a ona se jich mohla dotknout. Jezera plná čisté vody, vodopády padající z vysokých skal, louky kolem řek a lesy za nimi. Všude plno květin, vonících tak lahodně, tak nezvykle, tak moc, že se k nim vůbec nemusela shýbat, aby je cítila. Písek, podél břehů jezer, byl zářivě bílý a tak jemný, že když na něj šlápla, hned se za ní sesypal zpět, do původního neporušeného tvaru. Všechno tu bylo pro ni a kvůli ní. Všichni se točili okolo ní a snažili se, aby se jí tady líbilo. A jí se líbilo. Tak, jako tady, jí nikdy a nikde nebylo. Chtěla tady zůstat. Chtěla a moc. Chtěla nechat za sebou všechny ty starosti a nespravedlnosti, které ji poslední dobou potkaly. Nemyslet už na ně a jen si tady užívat krásy a čistoty kolem.

Jen ta její babička, ta jí to tu trochu kazila. Ta jediná se jí nedotýkala a dívala se smutně a vážně. V jednu chvíli k ní pak přistoupila blíž a potichu na ni mluvila. Mluvila dlouho a po celou tu dobu se smutně dívala do jejích očí.

„A ty myslíš, holčičko, že děláš správně? Proč to všechno hned zahazuješ? Proč nebojuješ? Jsi mladá, máš ještě hodně času, abys něco dokázala a byla někomu prospěšná. Vždyť tys to ani nesplnila. To poslání, které má každý z nás a které by měl splnit. Nepromarni tu šanci a vrať se! Bojuj a dej všechno zase do pořádku. Sílu na to ještě máš! Nepouštěj se jí tak lehce a nezavrhuj ji. Tady na to, všechno kolem, máš ještě dost času a určitě ti to neuteče. Neboj, všichni tě tu budou zase čekat, ale až bude čas. A ten teď není. Cítím to. A víš, že jsem ti vždycky dobře radila. Jdi, holčičko moje, jdi a vrať se tam! Sice mi tu bude bez tebe smutno, ale nejde to jinak. Já tady budu čekat a budu se celou tu dlouhou dobu na tebe těšit.“

Pohladila vnučku po tváři a ona ucítila chladný dotek. Ten dotek byl tak chladivý, že cítila, jak ji zima zaplavuje celé tělo. Ty krásné krajiny kolem se najednou začaly ztrácet v mlze a ona se probrala.

Ležela v jakési vaně, obložená ledem a zabalená do prostěradel. Nad ní stála máma a hladila ji po tváři.

„Probrala se, pane doktore, kouká se na mě!“ 

„Tak sláva, to budeme mít vyhráno. Přendáme ji zase na pokoj.“

Doktor se nad ní sehnul a vzal ji za ruku.

„To jste nám dala zabrat, slečno. Vyspala jste se alespoň na měsíc dopředu. Tak teď to tady budete muset všechno dohnat. Budete se snažit, viďte?“

Kývla hlavou. Začala vnímat okolí, ale zároveň ucítila i bolest. Snad celého těla. Zavřela raději zase oči a alespoň v duchu, se ještě na chvíli vrátila TAM.

TAM, kde ji nic nebolelo a všechno bylo tak, jak to má být.