Dopis

Stará paní sešla opatrně schody a po cestičce z písku, došla k vrátkům. Odemkla poštovní schránku, umístěnou ve středu branky, a nakoukla dovnitř. Tiše si vzdychla a vydala se pískovou cestou zpět. Obtížně vyšla schody, přidržujíc se jednou rukou zábradlí a druhou svírajíc hůl. Tiše za sebou zavřela vstupní dveře. 

Z okna protějšího domu celou tu scénu sledoval mladý muž, který se do této ulice před měsícem přistěhoval. Ze svého okna viděl přímo na dům staré paní a byl již několikrát svědkem její marné cesty ke schránce. A pokaždé se to všechno do detailu opakovalo a pokaždé mu bylo staré paní moc líto. Co asi stále od obsahu schránky očekává? Dopis od syna? Od dcery? Nebo je úplně sama a brala by tak cokoliv? To spíše ne, vždyť je schránka často plná reklamních letáků, které si stará paní sice odnáší domů, ale evidentně se zklamáním.

Mladík netušil, že i ty letáky nosí domů s nadějí. S nadějí, že se mezi nimi objeví obálka. Pečlivě je rovná, protřepává a pak dává, zklamaně a bez dalšího zájmu, na hromádku. Vše pak odnáší do bedýnky, jejíž obsah končí v kontejneru na papír.

Vydržel to ještě měsíc, a když se na scéně nic nezměnilo, vymyslel plán. Hned zítra ho uskuteční. Teď jen nepropásnout tu správnou chvíli.

Číhal, připravený za oknem, a jen co stará paní otevřela dveře a pomalu se vydala na svou dennodenní cestu, vyrazil. U její branky byl zároveň s ní.

„Dobrý den, nezlobte se, prosím vás, ale mohl bych se vás na něco zeptat?“ začal nenápadně, aby starou paní nepoplašil.

„Dobrý den,“ upřela udivené oči na mladíka. „Co byste tak, od staré ženské, mohl potřebovat?“

„Já jsem Tomáš Pokorný,“ představil se. „Víte, já tady naproti bydlím jen chvíli a ještě to tu moc neznám. Jen jsem zatím stihl trochu projít okolí, ale lidi neznám vůbec. A právě o lidi mi jde. Vy tady určitě bydlíte déle a tak byste mi třeba mohla poradit.“

„No, sice tady bydlím opravdu dlouho, ale co se týká lidí, to nevím, jestli budu ta pravá, která vám pomůže.“

„Tak uvidíme. On je totiž ten můj zájem trochu divný, ale je to můj koníček,“ vysvětloval mladík. „Já se zabývám grafologií a teď jsem se zaměřil na výzkum, jak se mění postupem času písmo lidí. Víte, ten krasopis, kterým se psalo třeba za císaře pána, ten porovnávám s písmem současných, přibližně starých lidí. A k tomu potřebuju hodně materiálu. A tak jsem se vás chtěl zeptat, jestli neznáte někoho v okolí, kdo by třeba sbíral staré pohlednice a mohl mi je zapůjčit. Nebo staré dopisy, vysvědčení, úpisy, prostě cokoliv, kde je něco napsáno ručně. Anebo naopak něco z nedávné doby, prostě něco ručně psané. Čím víc toho budu mít, tím líp. Všechno čestně zase, co nejdřív, majitelům vrátím,“ skončil a pozoroval reakci staré paní.

Poslouchala ho pozorně, ale nevypadalo to, že by se chtěla nějak moc zapojit do hovoru.

„Pane, já již teď ven moc nechodím a co vím, tak nikdo, koho znám, takové věci nemá. Ale kdybych se náhodou něco dozvěděla, dám vám vědět.“

„To byste byla vážně moc hodná. Udělala byste mi radost. Stačí, když pak zazvoníte tady naproti vám na můj zvonek. A támhle to otevřené okno, to je moje. Když bude otevřené, můžete jen zavolat od vás od branky a já to uslyším a přijdu.“

„Uvidíme, pane Pokorný. Já, jsem Blažková,“ podala mu ruku, „to se dobře pamatuje viďte, prostě – stará Blažková.“

Usmál se. Ocenil, že stará paní neztratila vtip.

„Tak předem děkuju a na shledanou, paní Blažková.“

Na pozdrav zvedla již jen hůlku a po zkontrolování obsahu schránky se opět otočila směrem k domu.

Když dosedla na svou oblíbenou židli u kuchyňského stolu, podívala se z okna a upřela přitom pohled na protější dům. Dosud otevřené okno se nyní zavíralo a ona zahlédla, právě poznaného mladíka, jak zatahuje záclonu.

Je příjemný, pomyslela si. Ale vzápětí si uvědomila, že právě proti neznámým lidem, varovali v televizi. Kvůli takovým, kteří se jevili jako velice příjemní, přišlo plno důvěřivých důchodců o peníze a někteří o zdraví a dokonce i o život. Nerada by naletěla někomu takovému. Musí si dát pozor a nepouštět ho domů. Raději se s ním bude bavit jen přes zavřená vrátka. Pokud se s ním tedy bude vůbec bavit.

Ze zásuvky u stolu vyndala papírovou krabici a pohladila její víko. Skoro obřadně ho zvedla a prohrábla kupu dopisů a pohlednic, které tím pádem pod jejími prsty jemně zašustily. Vyndala namátkou jednu obálku a láskyplně ji otevřela. Vyjmula dopis, nasadila brýle, a začetla se.

Milá maminko, dnes ti zase píšu pozdrav z Floridy. Představ si, že jsme se nakonec usadili v Miami a koupili zde malý domek. Začalo se mi víc dařit a tak Mirka mohla zůstat doma. Musím ti hlavně sdělit, že naše situace nám nyní umožnila pomýšlet i na dítě a taky se to podařilo. Mirka je těhotná a za 5 měsíců budeš babičkou. Tak nám drž palce, ať to všechno zvládneme. Naši novou adresu ti píšu dole. Když budeš psát, dones to sama na poštu, ať to vypraví oni a dojde to v pořádku.

Zdraví a pusu posílá Honza.

Vzdychla, pohladila papír a vsunula ho zpět do obálky.

Jak se teď asi její Honzíček má a co snacha a vnouček? Je mu už pět let a jmenuje se po tátovi. A ona ho ještě vůbec neviděla. A on, chudáček malý, ani neví, že má tady babičku.

Na syna byla upnutá a pak, po smrti manžela, to byl jediný člověk na světě, který ji ještě zajímal. Měla ho hodně pozdě a již ani nedoufala, že bude mít dítě. O to víc se o něj bála, a když odjel se svou ženou za prací do ciziny, zbořil se jí svět a měla jim to dlouho za zlé.

Zavřela zásuvku s krabicí uvnitř a urovnala starou rukou ubrus. Kde je jim asi konec. Nechápala, proč nepíšou. Marně jim psala již šest dopisů na adresu, kterou zná jako poslední, ale odpověď nejde. Pravda, v posledním dopise od syna, bylo znát jeho rozhořčení. Odmítla totiž dost ostře přestěhování k nim. Tam do toho cizího světa, kde nebude rozumět sousedům ani prodavačkám. A dokonce napsala, že když nejsou soudní a nevrátí se sem za ní, tak ať se už nenamáhají. To jí tenkrát nějak ujelo a v následujících dopisech se jim stále jen omlouvala. Ale odpověď stejně nepřicházela. Už je to skoro deset měsíců, co nemá o nich jedinou zprávu.

Podívala se zase oknem na protější dům. A pomalu v ní uzrávala myšlenka. Co se má co ukrývat a bát se. Co na takovém světě bez syna má ještě za štěstí?

Otevřela znovu zásuvku a vyndala z ní krabičku.

Ještě chvíli váhala nad zvonkem, Tomáš Pokorný, a pak ho dvakrát stiskla.

Okno nad ní se otevřelo a z něj se vyklonil překvapený mladý muž.

„Hned jsem dole, paní Blažková.“                        

Nečekala snad ani minutu a měla před sebou opět toho mladíka, kterého si původně chtěla držet od sebe co nejdál.

„Něco jsem vám přinesla. Možná, že to využijete. Jen mi to, prosím vás, zase vraťte. Je to, to jediné, co mám místo syna.“

Podíval se na ni překvapeně a pak překotně děkoval a sliboval vrácení co nejdříve.

Sedl si ke svému kuchyňskému stolu a horečně se začal přebírat v tom pokladu staré paní. Za dvě hodiny byl v obraze a už zvonil na vrátka protějšího domu.

Po pískové cestě se šouravě blížila stará paní a její oči byly upřené na krabičku v mladíkových rukou.

„To se vám to nehodí?“

„Naopak, moc jste mi pomohla. A chtěl bych na oplátku pomoct zase já vám. Můžu pro vás něco udělat?“

„Pojďte dál, prosím,“ otevřela branku a ustoupila, aby mohl vejít.

Po hodině již znal příběh staré paní a jejího syna a během další půl hodiny ji nabídl pomoc při jeho hledání. Navrhl zkoušku navázání kontaktu, pomocí internetu. Nejprve zkusí štěstí sám a pak s tím pomůže staré paní.      

Šla ho vyprovodit s novou nadějí. O téhle možnosti vůbec nevěděla. A jestli ani tohle nezabere, pak ví, že tady naproti ní, bydlí jeden moc hodný mladý muž, který bude vždycky ochotný jí pomoct. A ona mu za to bude péct buchty a koláče, které tak rád jedl její Honzíček.

Najednou se necítila na světě tak sama a zbytečná.

Stará Blažková má zase pro koho žít.