Jeli jsme zase jednou okolo té nádhery za dlouhým plotem. Předpisově sestřižený trávník nejzelenější ze všech v okolí, cesty, vlny v terénu, kopečky, kopce, potoky, jezírka a větší jezero s ostrůvkem. U toho samozřejmě stoprocentní obslužnost, aby se těm, kdo na to mají, mohlo splnit kdejaké přání. Prostě skoro vše, co hrdlo a tělo ráčí. Takový malý ráj na Zemi.
Hezký to tady mají, viď?“ obrátila jsem se k manželovi za volantem.
„Hm,“ reagoval neochotně a ani se jedním očkem nepodíval.
„Co je? Tobě se ten nový golf nelíbí?“
„Ale jo, jenže …“
„Tak co, jenže? Z tebe, aby to slovo člověk taky lámal.“
„Prostě, …dřív to bylo hezčí, no.“
„Hezčí? Já myslela, že tady byla skládka.“
„Jak si na to přišla? Byl tu sad a pole. Chodili jsme si sem, s klukama, do toho sadu hrát. Bylo to tu dobrodružný. Krásný stromy na lezení a na nich výborný třešně. …A v době sklizně tady sedávat hlídač a mohli jsme si je za pár korun natrhat. “
„A to pole bylo obdělávaný?“
„Jo. Ale to jsme moc nevnímali, takže už ani nevím, co tady pěstovali. Pro nás byl hlavní ten sad. To si nedovedeš představit, jak jsme si tu užili….A hned za sadem byl les ve stráni a roklinka……“
Manžel se zasnil a já ho už nerušila.
Podívala jsem se však nyní na to golfové hřiště úplně jinak. Tak nějak …jako na křivdu.
- Křivdu spáchanou na vzpomínkách, několika již dost odrostlých kluků, kteří musí vdychat, při projíždění kolem toho plotu.
- Křivdu spáchanou na tom nádherném sadu, který musel ustoupit výnosnějšímu prostředí, a kterého ani jeho šťavnaté plody nezachránily.
- Křivdu spáchanou na tom poli, které plodilo, aby nasytilo.
Bylo mi najednou smutno. Jak tohle jednou skončí?
To neustálé zbavování se plodné půdy a plodných stromů? Budeme stále více a více odkázáni na totožné plodiny ze zahraničí? Bohužel ano… a možná, že je to i politický účel.
A třeba už nebudeme ani potřebovat jíst. Hlavně, že si můžeme a máme kde hrát. (Alespoň někteří z nás.)
