Z anarchisty fašistou, z pacifisty válečným zločincem

Pozor na mesiášský syndrom – z „mesiáše“ anarchisty či socialisty se najednou může stát „mesiáš“ fašista. U těchto lidí jde o „spasení“ jiných prosazením „své pravdy“.

Není už tak podstatné, že na základě nějakých „nešťastných“ okolností otočí o sto osmdesát stupňů. Podobným příkladem jako anarchista a socialista, který se později stal prvním mužem italského fašizmu, Benito Mussolini, je i francouzský liberálně-pacifistický fanatik a později největší kolaborant s nacisty Piere Laval. Takže fanatizmus, ať „levý“ nebo „pravý“, ať „liberální“ či „konzervativní“, je špatný a nebezpečný již pro to, že je fanatizmem – tedy nejde o prosazení skutečného „štěstí“ a „blaha“ pro občany, ale o naplnění určité ideologie „přes mrtvoly“, pro ideologii samotnou.

Fanatik může „převléct kabát“, ale většinou vždy zůstane nekompromisním fanatikem. I dnes máme problém s fanatiky všeho druhu, kteří si často dobře rozumí, i když jeden prosazuje konzervativní, patriarchálně-šovinistickou a homofobní šaríu, ten druhý zase bezbřehou svobodu a toleranci bez výjimek. Tady zjevně platí, že „protiklady se přitahují“.

Trefný příklad uvedl Zdeněk Mlynář ve své knize Mráz přichází z Kremlu. Psal o jednom radikálním reformním komunistovi jménem Radovan Richta, který po 21. Srpnu 1968 tak dokonale „převlékl kabát“, že když vzal stopařku, která z okýnka plyvla na projíždějící sovětské vojenské vozidlo, Richta ji okamžitě vyhodil, i když dobře věděl, že ti vojáci pojedou kolem ní a můžou se tvrdě pomstít. Zdeněk Mlynář uvádí, že podle jeho názoru by to např. Drahomír Kolder neudělal, i když byl již před srpnem pro sovětský vojenský zásah, prý by tu stopařku buď vůbec nevzal, ale když už, tak by ji přesvědčoval, proč muselo dojít k „bratrské pomoci“, obhajoval by socializmus „tvrdého ražení“, ale to, co jí provedl Richta, by bylo pod jeho úroveň.

Fanatizmus považuji za velkou hrozbu. Nejde o to, zda je někdo prounijní či protiunijní, proamerický či proruský, liberální či konzervativní, nacionalistický či multikulturalistický…, pokud ti lidé mají respekt a úctu k oponentům, je to v pořádku. Jakmile začnou ale s „hony na čarodejnice“, je zle, a bez ohledu na to, jakými „skvělými ideály“ svoje inkviziční praktiky ospravedlňují.

Citace

V roce 1913 napsal své pojednání: Giovanni Hus, il Veridico (česky Jan Hus, hlasatel pravdy), vyšlo v Římě a více než odborná studie je to publicistika. Na toto téma vydal knihu Pavel Helan Duce a kacíř – Literární mládí Benita Mussoliniho a jeho kniha Jan Hus, muž pravdy.[1] Slovo „Pravda“ (veridico), které je přiřknuto jako synonymum k Husovi, použil ve svém pseudonymu vero eretico (opravdový kacíř), kterými podepisoval své články v tomto období. Po vypuknutí první světové války se se socialistickou stranou rozešel, protože postupně přešel na pozice zastánců vstupu do války na straně Dohody.

Mussolini byl na schůzi v Milánu vyloučen ze strany pro politické a morální selhání. Na své kritiky tehdy zvolal: „Myslíte, že se mě můžete zbavit, ale uvidíte, že se vrátím. Jsem a zůstanu socialistou a moje názory se nikdy nezmění. Mám je v krvi.“ Pokračoval však vlastní cestou.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Benito_Mussolini

‚A member of the Socialist Party from 1903, Laval became a lawyer in Paris in 1909 and promptly made a name for himself by his defense of trade unionists and leftists. Elected deputy for Aubervilliers in 1914, he urged a negotiated peace to end World War I.”

https://www.britannica.com/biography/Pierre-Laval