Vzkaz radikálním feministkám a feministům

Jestli chcete bojovat, jak říkáte, proti „sexizmu“, „genderovým stereotypům“ apod., tak si běžte zahrát fotbal nebo s chlapama na pivo, místo tlachání o „stereotypech“ v pohádkách či v umění.

Když jsem studoval IT, měli jsme tam samozřejmě i studentky, to, že jich byla malá menšina, ovšem není vinou žádných patriarchálních šovinistů ani machistů, ale obráží to svobodnou volbu ostatních – IT nestudovat. Jedna doktorandka mě doučovala např. numerické metody, jiná zase statistiku, také jsme tam měli profesorku, která přednášela velmi těžký předmět, který jsem po prvním týdnu vzdal.

Pokud máte, radikální feministky, pocit, že ženy potřebují pomoc státní moci, aby se vyrovnaly mužům, pak vlastně urážíte spoustu žen, které nevykřikují po cenzuře pohádek, po „genderově vyvážených školkách“ a podobných nesmyslech, ale samy svým životem ukazují, že dovedou být schopnější a úspěšnější než řada mužů. Stejně tak i pro výchovu dětí je lepší maminka, která jde svým dětem příkladem v tom, že dokáže „bojovat“, že se dokáže prosadit, že má odvahu…, že dokáže mít i důvěrné kamarády (aniž by je automaticky podezřívala z „nekalých úmyslů…“), ne jen kamarádky…, nikoli tím, že bude pro sebe požadovat nějaká „privilegia“, která by ji „učinila rovnou mužům“. Skutečná rovnost žádná privilegia nepotřebuje, a už vůbec ne takové zvrhlosti, jako je nahrazování slov typu „on“ a „ona“ něčím neutrálním. Růže jsou růže, orchideje jsou orchideje, jako rostliny jsou si rovny, a přitom je každá jiná.

Pokud chce někdo popírat či zastírat, že se v něčem liší, znamená to, že se za své odlišnosti stydí, že je považuje za něco „negativního“. Být ženou, tak bych takovéto ideology poslal k čertu, naopak bych byl na svou ženskost hrdý, stejně jako se nijak nestydím za to, že jsem slepec, nesnažím se to nijak maskovat, prostě jsem, jaký jsem. A dneska být slepcem, to je opravdové znevýhodnění – nemůžu, na rozdíl od zdravých žen i mužů, řídit auto, vykonávat většinu zaměstnání, hůř se mi navazuje komunikace…, přesto žádní „sluníčkoví“ pseudoaktivisté ty skutečně znevýhodněné příliš „neřeší“. Stát by měl pomáhat skutečně znevýhodněným a sociálně slabým, ať jde o matky samoživitelky, otce samoživitele (i tací se najdou), oběti domácího násilí, ale také psychického/citového vydírání……, vdovské a vdovecké důchody by neměly být označovány za „prvorepublikový přežitek“, neb jen kompenzují „finanční výpadek“ v důsledku smrti manžela/manželky. Mělo by se bojovat proti různé výši platů za stejnou práci, bez ohledu na to, zda tím, kdo bere míň je žena, osoba nad 50 let, legálně zde pracující cizinec…, ovšem tyhle věci řešit komplexně, nikoli vytvářením „chudáčků“ paušálně z příslušníků nějaké skupiny lidí, na základě pohlaví, věku, etnické/náboženské příslušnosti nebo čehokoli jiného, to jen poškozuje jejich pověst u těch, kteří do dané skupiny nepatří.

Nemám nic proti tomu, aby se, třeba i v rámci veřejného a bezplatného vzdělávání, pořádaly kvalitní kurzy asertivity, posilování sebevědomí a sebedůvěry a podobných vlastností pro ty, kteří mají z psychologických důvodů slabší schopnost se prosadit…, ovšem proč to spojovat s ženami? Není snad i spousta „zakřiknutých“ mužů, kteří si dostatečně nevěří a necítí se dostatečně silní, aby „zabojovali“? I mně se toto často stává. Proč tedy kvůli tomu snižovat důstojnost ženského pohlaví tím, že z nich neomarxisticko-poststrukturalistická ideologie dělá „chudinky“???

Všichni by měli mít rovné podmínky, ale muž má zůstat mužem, žena ženou, blonďák blonďákem, zrzka zrzkou, slepec slepcem, albín albínem, schopný člověk schopným člověkem, hlupák hlupákem… a žádná stupidní politicko-korektnická kvazicenzura by se neměla snažit překrucovat realitu. Ano, mělo by se pomáhat těm méně schopným či méně ekonomicky/společensky úspěšným, pokud si to zaslouží a jsou ochotni se alespoň poučit z vlastních minulých chyb a omylů…, ale věci by se měly nazývat pravými jmény.